ČLÁNKY

17. Když něco zazlobí

Konec září poskytoval ještě celkem slušné počasí v rámci venkovních teplot a tak jsme se s Tomem domluvili, že přijede na návštěvu a dáme několik ponorů. Bohužel pár dní před tím, než Tomáš přijel jsem se nachladil a pomalu se to začalo zhoršovat. Chvíli jsme tápali jestli jet na Vranovskou přehradu, protože informace o viditelnosti nebyly zrovna optimistické.

Natankoval jsem svého oře a s naloženým kufrem i zadními sedačkami jsme vyrazili na Gulášku. Dálniční známku se nám podařilo koupit až na druhé čerpací stanici nedaleko hranic. Začalo pršet a na Slovensku se cesta začala zvolna zpomalovat. "To bude převlíkání", pomyslel jsem si. Po otočce v Bratislavě už to bylo do Sence kousek. Zastavili jsme u modrého domku, kde se pod přístřeškem válelo několik báglů a roztahaných věcí. Udělali jsme si tedy místo. Klíčky od auta jsem uschoval do plastového "vejce", které je k tomuto účelu určeno a potápí se s náma :-)

Venkovní teplota nebyla ani tak strašná, ale deštíček nebyl při převlíkání nijak příjemný. Chystání vercajku a oblékání zabralo svůj obvyklý čas a mezi tím začali lézt z vody potápěči, jimž patřili roztroušené věci. Jeden z nich si tam málem zapomněl pivo. Voda na pohled působila čistě, ale níž to bylo kolem dvou metrů viditelnosti. Hned po zanoření počítač zapípal a ukázal, že má slabou baterii, přes to jsem doufal, že dnes ještě vydrží. Voda vykazovala teplotu okolo sedmnácti stupňů a to bylo moc fajn. Zato venku se mi zdálo chladněji. Začali jsme klesat, ale já nemohl dál a mezi druhým a třetím metrem jsem musel přestat. Eustachovka mi nedovolila vyrovnat tlak ve středouší a protože už jsem nestačil klesajícího parťáka upozornit a dolů to opravdu nešlo, vynořil jsem se a sledoval jej z hladiny. Netrvalo dlouho a setkali jsme se na hladině. Vysvětlil jsem Tomovi svůj problém a tak jsme se po krátké konzultaci opět zanořili s tím, že budeme klesat mnohem pomaleji. To samozřejmě pomohlo a problém začal pomalu ustupovat a mohli jsme se tak podívat alespoň do hloubky přes sedm metrů.

Cestou jsme potkali spoustu rybek a přívětivou velkou štiku. Poté, co dal Tom pokyn, že budeme plavat zpět jsem se pomalu připravoval na to, jak budu dělat dekompresi. Zní to sice směšně po dosažení maximální hloubky 7,3 metrů a délce ponoru kolem 37 minut dělat dekompresní zastávku, ale skutečně nebylo zbytí. Zastávek jsem musel udělat hned několik, abych se zbavil přetlaku ve středouší. Výstup byl opravdu pozvolný a udělal bych svou rychlostí radost každému počítači :-)

První zastávku jsem udělal v hloubce 6 metrů, ale ta byla jen krátká. Pak další krátkou v 5,5 metru a ve 4,9 metru hlubky. První delší zastávka byla ve 4,3 metru, kde jsem se vznášel nad porostlým štěrkovým kopcem a tam jsem posečkal 70 vteřin. Půl minuty jsem ještě setrval ve čtyřech metrech až jsem cítil, že mohu dál. Další následovala ve třech metrech po dobu třiceti vteřin. Poslední pak v 1,8 m, kde už jsem se mohl po cca pětadvaceti vteřinách bezpečně vynořit.

Po vynoření a odstrojení jsme se pustili do svačiny. Já se rozhodl, že si nechám neopren na sobě. V takovém počasí by neuschnul a ještě by ta vnitřní vlhkost působila při pozdějším oblečení odporně studeně. Vyzul jsem si tedy jen boty a ponožky. Několik doušků horkého čaje mi udělalo opravdu dobře. Po svačině jsme diskutovali. Vítr začínal být nepříjemný a tak jsem navrhnul sednout chvíli do auta. Tam bylo mnohem příjemněji. Zlobil jsem se na svůj počítač, protože naposled jsem při jeho zapnutí viděl tři čárky stavu baterie a ve vodě už ukazoval jen jednu. Vzal jsem ho do auta, jestli se teplem vzpamatuje. Trochu ano, ale moc to nepomohlo. Doufal jsem alespoň, že vydrží ještě jednu koupel a data půjdou stáhnout.

Druhý ponor jsme začali dvě hodiny po skončení toho prvního. Pro jistotu jsem si přibral záložní hloubkoměr. Plán byl, že to vezmeme tentokrát doleva. Krátce po zanoření jsem nepociťoval žádný problém a tak jsme pokračovali, ovšem tentokrát se objevil problém u Tomáše. Počítač nechtěl fungovat. Nějak mne nenapadalo proč nechtěl sepnout. Ještě jsme nad tím chvíli lamentovali, ale nedařilo se. Pak jsme se znovu vynořili a aby toho nebylo málo, parťák hlásil, že mu jde do obleku někudy voda. Na to já v polosuchém odvětil, že tam mám vodu pořád a ať si s tím neláme hlavu. Mému vtípku se však nezasmál, což jsem samozřejmě chápal, neboť mokro v obleku může člověka odstavit i na několik dní. Měli jsme podezření na manžetu což by se mohlo spravit ve větší hloubce, ale znáte to, jak je člověk namočený, už ten ponor nestojí za nic. Proto po krátkém zanoření a dobré vůli v ponoru pokračovat, Tom potápění ukončil.

Rozhodl jsem se tedy zapotápět sám jen tak mezi rybami a rostlinkami a držel jsem se hloubek mělkých, mezi 2,7 a 2,1 metru. Pak jsem doplaval ke schodkům, kde jsem si v hloubce jeden a půl metru na několik minut lehl na dno a čekal až ke mně ryby sami připlují, což byl velmi příjemný zažiteček a koukali jsme si z oka do oka.

Po vynoření jsme začali rychle balit. Tom už posedával v křesílku a čekal na mně. Já spěchal hlavně s převlíkáním. Vítr nebyl zrovna teplý a zase začalo mrholit. Jako vždy jsme zkontrolovali jestli jsme něco nezapomněli a honem do teplého auta. Nazpět na mně doléhala únava a tak jsem měnil pruhy a rozhlížel se po okolí, aby se mi nezavírali oči, což by u řidiče byl docela vážný problém. Navečer jsme dorazili. Telefonicky jsem dohodnul foukání na druhý den ráno. Vyrazili jsme za jmenovcem Jardou podle dohody, ale já už večer cítil, že to tuhle neděli na potápění nebude. Nachlazení se mi začalo zhoršovat. Tom nafoukat nechtěl, že si foukne v klubu a já nechtěl schůzku odvolávat a tak jsem si výkonným kompresorem nechal nafoukat sám. Padlo rozhodnutí jet na lom v Horní Cerekvi. Tom ještě navrhnul, že by z toho šel udělat výlet po okolních lomech. Nápad se nám líbil oběma. Vyložili jsme z Tomova auta zbytečné věci a vydali se na cestu. Moderním vozem německé značky cesta ubíhala velmi rychle. Na cestě jsme měli jen jednu objížďku. Překvapilo nás, že lom je kousíček od silnice. Vysoký spodek Růženy, jak láskyplně nazývá Tom svou Astru, zajistil bezpečný vjezd na parkoviště lomu.

Pohled na lom je opravdu krásný. Celkový dojem jen trochu kazilo nehezké počasí, střídajíc se s občasným mrholením. Rozhodli jsme se lom celý obejít a celou dobu jsme lom obdivovali. Sezhora působila voda velmi čistě a i když počasí na fotografování nebylo zrovna ideální, několikrát jsem měnil objektivy. Velikost lomu je ohromující. Většinou jsou lomy poměrně malé, tenhle je ale pořádně velký. Koukali jsme, jak techničtí potápěči manipulovali s nějakým kesonem ve vodě. Jednu dobu byl ve vodě a pak zase na břehu, tak jsme nevěděli jestli to chtějí potopit, nebo vytáhnout. Evidentně jich na to bylo málo. Každopádně mne mrzelo, že od motorové pily byla na vodě nehezká olejová skvrna. No pěkně tomu dávají na prdel, říkali jsme si. Ale nebylo to tak strašné jak to vypadalo. Snad si to uvědomovali a měli to pod kontrolou.

Když se naše oči dostatečně napásly a začalo zase pršet, šli jsme zpátky do auta. V navigaci jsem hledal další lomy v okolí, kde by bylo fajn se podívat. Chvíli jsme přemýšleli a hledali co bude výhodnější.

Padla řada na lom, o kterém jsme moc nevěděli. Název, tak jak ho známe ze stran potápěčských zní nějak takto : Studená - Lom Sumrákov - Babí hora. Nachází se na souřadnicích N49.18293° E15.32210° Cesta ubíhala rychle a nadmořská výška se pomalu blížila horským oblastem. Přijeli jsme k cestě na jejímž začátku byla závora. K lomu to bylo pěšky něco kolem 600 metrů. Pokračovali jsme tedy do mírného kopce smrkovým lesem. Najednou jsme viděli na levé straně stavení, u něj starou Škodovku a vzadu spoustu těžební techniky.

Zkusili jsme jít dál napravo kolem turistické stezky a předstírali jsme turisty. Po chvilce jsme uviděli malý hezký lom, který by byl jistě dobrou lokalitou, ale objevil se tady háček, no spíše pořádný hák. Do lomu se sice nějak vlézt dá, ale jak se z něj dostat ? Koukali jsme na to ze všech stran a všechny stěny byly příšerně vysoko. V jednom místě sice byla jakási možnost to trochu zvelebit a udělat tam schody, ale pochybuji, že se tam v této podobě chodí někdo potápět. Myslím, že tento lom je z potápěčského hlediska celkem dlouho mrtvý a nemyslím si, že to bude v brzké době jinak. Pokud člověk nechce slaňovat, nebo nemá lanový žebřík a popřípadě podporu na suchu, aby pomohli s výstrojí, tak je zde potápění nemožné, nehledě k tomu, že je objekt hlídán.

Byl to pro nás jako potápěče dost smutný pohled. V každém případě alespoň víme, že tento lom pro potápění není vhodný a mluvit o něm jako o potápěčské lokalitě se opravdu nedá a je to velká škoda.

Pomalu jsme se vraceli k autu a Tomáš přišel s nápadem zajet na Vranovskou přehradu. Kde si dáme oběd a pokecáme. K Vranovské přehradě jsme se začali blížit ze strany, odkud jsme ještě nikdy nejeli, tedy od Bítova uzkou silničkou, kde se každý snažil někde najít plácek pro auto, aby zastavil a měl krásný výhled. Po přejetí dlouhého mostu jsme zastavili i my. Počasí nepřálo a poměrně silně foukalo, přesto všechno jsme si udělali několik fotek a chvilku před tím, než začalo znovu mrholit jsme zase pokračovali v cestě k hrázi. Tam jsme přijeli za několik minut a hned jsme hledali místo, kde bychom to zapíchnuli na ten oběd. Byl výborný, ovšem místo obvyklých nápojů jsem si dal dva čaje. Nachlazení se totiž začalo zhoršovat.

Ještě jsme se zašli podívat lávku a pak už jsme jeli dál. Protože pro nás bylo výhodné jet zpět do Brna přes Znojmo, navrhnul jsem zastavit se ještě u lomu Mašovice. Lom je sice poměrně mělký, přibližně kolem osmi metrů hloubky, ale na pohled vypadá moc krásně. Protože pršelo, tak tam jsem už nefotil. Pozdní odpoledne nám dovolilo ještě zaparkovat blízko sebe a naložit do Tomášova auta všechen jeho vercajk. Pro mne to byl bezva výlet i když jsme ten čas mohli strávit potápěním, nebylo to vůbec špatné a být i lepší počasí, byly by i lepší fotky.