Co je třeba vědět...? 12. Kompas (v našem případě busola) a hloubkoměr

3.7.2005

Každý potápěč bez vyjímky by měl mít při potápění busolu a hloubkoměr. Předpisy sice uvádějí, že busola stačí pouze u jednoho z dvojice, ale když se ztratíte partnerovi a podle známých praktik vyplavete na hladinu abyste se znovu setkali, může tam být taková mlha, že na sebe neuvidíte a okolní stěny odrazí váše volání, že vás to dokonale zmate. Tak je dobré vědět kde je břeh odkud jste se zanořili. K takové orientaci nám nad vodou a především pod vodou slouží busola.

1.2.

Busoly v podstatě můžeme rozdělit na dva typy. Bez toho abychom se zabývali zda je digitální nebo ne, jsou busoly určené buď do konzoly, nebo na ruku (případně tabulku). Obě mají tutéž nevýhodu a to že špatně fungují v okolí vraků a jejich útrobách (změny v magnetickém poli). Pak se ale lidé dělí na dva tábory. Jedni mají bosolu na konzole spolu manometrem a hloubkoměrem či počítačem. Výhoda je ta, že v podstatě máte všechny instrumenty na jednom místě. Jiní dávají přednost instrumenty umisťovat na zápěstí a blízké okolí. Tím dosáhnete stejného efektu (většinou však bez manometru). Navíc nemusíte držet nic v ruce. Konzole jsou především zatracovány pro jejich neblahou pověst ničitele korálů. Ovšem vše záleží na potápěči samotném jestli si nechá istrument během ponoru nekontrolovatelně vyset a stejný problém je u octopusů. Je ale jen na vás, jak se rozhodnete.

Ať už máme busolu na pravém či levém zápěstí, pro její správné čtení natáhneme volnou ruku (tu bez busoly) před sebe a druhou (ta na které je busola) uchopíte volnou ruku podobně jako na obrázku 3.

3.

Boční okénko busoly musí směřovat k obličeji aby se z něj dalo číst. Busolu samozřejmě můžete mít i na levé ruce (po zvyku nošení hodinek). Obrázek je pouze k pochopení principu.

Když vedle něj budete mít hloubkoměr či počítač, tak máte všechno pěkně u sebe. Jak tedy postupovat. Mrknete, kde vám střelka busoly ukazuje sever (směr šipky). Otočným kolečkem se stupnicí otočíte tak, aby šipka ukazovala přesně mezi dvě "rysky" (výstupky jenž jsou součástí otočného kolečka). Červená ryska na sklíčku vám ukazuje váš směr. Ten je ve stupních v okénku. Když se podíváte seshora, tak na otočném kolečku dál od vašich očí vidíte hodnotu ve stupních (ukazuje na ně červená ryska) vašeho směru a blíže k vašim očím je na otočném kolečku údaj pro zpáteční cestu. Pokud se otočíte s úmyslem plavat zpět, musíte do náhledového okénka dostat tento údaj. Otočné kolečko opět nastavíte tak, aby "šipka" směřující na sever byla opět mezi "dvojryskou" přičemž údaj v bočním okénku musí být protikladem.

Příklad : Plavete a v náhledovém okénku máte údaj 330° a šipka (sever) směřuje mezi "dvojrysku" otočného kolečka. Tak je to správně. Protikladem, tedy údaj pro zpáteční cestu je 150° (protilehlá strana kruhu). Když 360° (kruh) rozdělíme na polovinu je to 180° a z toho musíme vycházet. K údaji v prohlížecím okénku připočteme 180° (polovinu) a od údaje vyššího 180° zase odečteme a známe tak protilehlou stranu. V podstatě od 0° přičítáme v prohlížecím okénku směrem vlevo a od 180° odečítáme vpravo. Ale abychom nemuseli počítat takhle složitě, máme na sklíčku červenou rysku a stačí se na busolu mrknout seshora a náš údaj známe bez přemýšlení. To nám na cestu tam a zpět stačí. Pokud plaveme složitější trasu, tak se bez trocha matematiky neobejdeme. Snad jsem to příliš nezašmodrchal.

Nyní se mrkneme na hloubkoměr. Existují nejrůznější modely. Od nejjednoduššího deep-kiss (obr. 4) až po složitější membránové (obr. 5.) a dále pak potápěčské počítače, které na základě hloubky a času umí spočítat sycení tkání dle implementovaného modelu a navrhnout uživateli přiměřený postup před úplným vynořením (obr. 6). Ovšem vždy je lépe ponor pečlivě naplánovat, než se spoléhat na konečné údaje.

Můj osobní postoj je mít vždy záložní hloubkoměr. Spoléhat v tomto pouze na jediný instrument, který je navíc na baterie se mi nezdá nejrozumnějším řešením. Obzvláště při ponorech, které mohou vyžadovat povinnou bezpečnostní zastávku (dekompresní zastávku). Neexistuje totiž zařízení, jenž by se nemohlo porouchat. Proto také nosíme do vody dvě automatiky. S hloubkoměrem je to podobné. Sice se můžeme obrátit na buddyho, ale abychom vždy nespoléhali na druhé a aby se druzí mohli spolehnout na nás, je dobré mít sebou hloubkoměr záložní.

4. 5.

6.

Pokud vlastníme počítač, který snad "všechno" zvládne. Je to výborná věc. Avšak nemůžeme se na něj spoléhat jako na jediný instrument. Máme-li na jedné ruce busolu a počítač, je druhá ruka volná a záložní hloubkoměr se na ni jistě vleze. Počítače jsou jistě chytré věcičky, ovšem jsem ještě neslyšel o případu, kdy by si uživatel vyměnil baterii včas před ponorem. Počítač přestal fungovat při vstupu do vody, jindy během ponoru následkem chladné vody.... A v takovém případě je jistě každý rád, že má sebou záložní hloubkoměr.

Jedno z chytrých tvrzení říká, že pokud selže jeden ze tří instrumentů (hloubkoměr, časomíra, manometr) dá se pomocí dvou zbývajících ponor bezpečně dokončit. Jestliže však práci tří instrumentů necháte jen na jednom - na počítači, bude velice těžké takovou situaci řešit při jeho poruše. Proto zastávám názor, že není dobré vše nechat na počítači a házet staré mechanické instrumenty někam do pytle se smetím.

Doufám že teď už je jasné, jak je hloubkoměr důležitý. O tom jak se používá se snad nemusím rozepisovat.