Potůčkaření, možná už jste tento výraz zaslechli, ale třeba nevíte, o co jde. Zjednodušeně řečeno jde v podstatě o fotografickou disciplínu, při níž se fotografuje tekoucí voda. Vodopády, vodopádky, potůčky, potoky, řeky, říčky a bystřiny… Zkrátka vše, kde se dá voda zachytit v pohybu. To je potůčkaření 🙂
Proč zrovna Jeseníky? Protože jsou pro fotografování tekoucí vody z mého pohledu nejlepší. Je zde nejlepší přístup k vodě pro pořízení fotografie. Voda teče zpravidla hned vedle cesty. Většina toho zajímavého je ve stínu stromů či skal.
Je zde nejvíce možností. Ať už zvolíte jakoukoliv oblast Jeseníků, je řádně protkána tekoucí vodou. Byť asi ne tolik jako Beskydy, přesto u mě Jeseníky vedou. Najdete zde také množství úchvatných vodopádů. Jako například na řece Huntavě, Bílé Opavě, Studeném potoce, Poniklém potoce a další…

WORKSHOP V RYCHLOSTI 😉
Co k takovému fotografování tekoucí vody je potřeba? Z mého pohledu je to jen několik maličkostí. Fotoaparát, který umožňuje manuální nastavení času, clony a citlivosti dle ISO. Ideálně aby umožňoval otevřít závěrku v režimu „bulb“. (Jeden stisk spouště závěrku otevře a druhý ji zase zavře) nebo alespoň 16 vteřin. Dají se tak pro fotografování použít opravdu dlouhé časy a zatímco na čip proudí světlo, v potoce uplyne spousta vody a fotografie se tak stane zajímavější.

Potřebujete pevný stativ, který neroztřese závan větru a pevně postojí v každém terénu (mám stále na mysli stativ 🙂 I když logika velí postavit stativ tak, aby ve svažitém terénu byly dvě nohy níž a jedna výš, což je pro stabilitu sestavy nanejvýš vhodné, můžete se dostat do situace, kdy vám s použitím širokého ohniska bude noha stativu, která je v terénu nejvýše, zavazet v záběru. Mně se to občas stane a tak stavím stativ podle svých potřeb, nikoliv podle pouček 🙂 Sestavu fotoaparátu nemám nikdy tak těžkou, že by mohla dosáhnout na limity nosnosti stativu.

Také by se měly vysouvat dle potřeby jen ty nejtlustší části nohou a poté teprve ty slabší. Je to proto, aby sestava měla tu nejlepší pevnost a stabilitu za předpokladu, že nevysouváte všechny sekce nohou stativu, protože výška je dostatečná. Pokud však potřebujete výšku upravit, to jest vysunout další sekci, byť jen částečně, ruku na srdce, kdo z vás myslí na to, že by se měla vysunout ta nejtlustší trubka? 🙂

Osobně mám k stativové hlavě dvě upínací destičky. Je to proto, že ne každý objektiv (obvykle kratší ohniska) nemají stativovou objímku a destička se tak musí namontovat přímo na tělo fotoaparátu. Přemontování destičky je vždy zdržující. Přestože mám dvě, na těle fotoaparátu ji obvykle nemám. Obě jsou na stativových objímkách teleobjektivu a makroobjektivu, které používám nejčastěji. Takže ani já se montáži z místa na místo pomocí pětikoruny, která se stala stálou výbavou foto batohu, občas nevyhnu.

Mít ale tři destičky mi přišlo už moc. Navíc destička namontovaná na těle fotoaparátu (na battery gripu) nastálo nehezky zavazí při fotografování na výšku.

Někdy se hodí i nějaký ten filtr. Zejména polarizační filtr je celkem důležitý. Osobně používám filtry B+W, (není to ale jediný výrobce na světě), které kradou docela dost světla a někdy se dá bez dalšího ND filtru (neutral desity) docela dobře obejít. Díky polarizačnímu filtru můžeme odfiltrovat nežádoucí odlesky na hladině, kamenech či listech rostlin. ND filtry se dají rozdělit podle tmavosti a je jich celá řada. Momentálně vlastním pouze filtr, který ubere světla o 4 clonová čísla a o 8 clonových čísel. V kombinaci s tmavým polarizačním filtrem se dá dosáhnout poměrně dlouhých časů při běžné cloně 8 či menší a člověk má tak možnost si pohrát s neostrým popředím a pozadím.

Jestli montovat na objektiv napřed polarizační filtr (dále jen PL filtr) a na něj ND filtr či opačně je dle mého soudu jedno, protože přes obě skla musí projít světlo na čip a oba filtry mají ochranné vrstvy. Osobně mám už na objektivu PL filtr namontovaný a podle potřeby jen přidám ten či onen ND filtr nebo žádný. Je pak kolem toho méně práce 🙂

Ještě upřesním, že filtry mám všechny (vyjma jednoho PL filtru 67 mm na makro objektivu) v rozměru 77 mm. Je to proto, abych mohl na všech objektivech používat všechny filtry. Větší filtr pomocí redukce z e-bay za pár $ namontujete i na objektiv s menším závitem. Opačně to však „nejde“. Zastínili byste část přední čočky a ořízli byste tím fotografii.

PL filtry mám tedy dva: 77 mm a 67 mm. Ten druhý na makro objektivu umožňuje nasazení sluneční clony, což by s redukcí a velkým filtrem nešlo.

Přesto se ani já nevyhnu několikaminutovému zdržení při manipulaci s filtry. Pokud měním objektiv z širokoúhlého se závitem 77 mm na sto milimetrový se závitem 67 mm, musím sundat ze 67 mm PL filtr, protože slim verze nemají závit na našroubování dalšího filtru. Na tento objektiv našroubuji redukci pro filtry 77 mm. Poté sundám z širokáče PL filtr 77 mm a našroubuji na redukci. Na něj našroubuji podle potřeby ND 4 nebo 8…Za jak dlouho se to dá zvládnout? 🙂

Dálkový ovladač pro spuštění expozice je výhodou, ale nemusí být nutností. V nouzi postačí několikavteřinové oddálení spuštění expozice. Pokud ale fotografujete z dřevěného mostu, je lepší z něj odejít a odpálit to z pevného podloží, protože i nepatrný pohyb stativu může fotografické úsilí zhatit a vy budete mít fotografii neostrou. Osobně používám bezdrátový odpal. Funguje na velkou vzdálenost. Výrobce uvádí 100 m, ale tak daleko bych od fotoaparátu raději nešel 🙂

Proč se používá blokování zrcadla a co to vlastně znamená? Blokování zrcadla je velmi praktická pomůcka při fotografování přes hledáček s dlouhými expozičními časy. Funguje to asi takhle: V menu povolíte blokování zrcadla a stane se následovné: Prvním stiskem spouště a jejím domáčknutím se sklopí zrcátko a vy v hledáčku neuvidíte nic, neboť obraz scény do hledáčku nemá co odrážet. Světlo tedy proudí přes čočky objektivu přímo na čip (tomu zatím brání závěrka). Druhým zmáčknutím a domáčknutím se exponuje aniž by se zrcadlo pohnulo. Po pořízení expozice (zavření závěrky) se zrcadlo vrátí zpět na své místo a v hledáčku zase vidíte scénu před sebou.
Tato metoda má dvě nevýhody. Jedna je, že je třeba zakrýt hledáček gumovou krytkou, aby přes hledáček nevnikalo falešné světlo ve chvíli expozice do fotoaparátu. Druhá nevýhoda je, že se přes hledáček při použití ND filtrů špatně ostří ručně.

Druhá metoda je použití live view. Zrcátko je sklopené a v hledáčku je tma. Světlo dopadá přímo na čip (závěrka je otevřená) a vy vidíte obraz scény přímo na displeji. Tato metoda je pro mě osobně vítanější a používám ji nejčastěji. Výhod je spousta. Jednak si můžete obraz až desetkrát zvětšit a ručně ostřit přímo na místo kam chcete, a to je mnohem snazší. Navíc si v menu fotoaparátu můžete zapnout funkci simulace expozice a tak na displeji přesně vidíte, jak bude scéna vypadat na fotografii. K tomu se váže ještě jedna výhoda, a to ta, že tam, kam najedete na displeji obdélníčkem, tam se bude ve scéně měřit světlo.
To znamená, že pokud najedete na světlá místa, scéna se reálně nastaví tak, aby obraz vyhovoval nastavenému EV (kompenzace expozice) ať už do plusu či do mínusu. Z toho plyne, že v tomto případě se scéna ztmaví tak, aby světlo bylo na vámi nastavenou hodnotu (třeba 0). Pokud je světla příliš, celá scéna ztmavne. Když najedete naopak na tmavá místa ve scéně, celá se zesvětlí (ruku v ruce se mění čas závěrky) s tím může být spojen i výskyt přepalů či podpalů na fotografii (to jsou příliš světlá či naopak příliš tmavá místa ve scéně, která postrádají kresbu).
Do jisté míry jdou taková místa zachránit post procesem, tedy editací fotografie v programu typu Photoshop. Je ale lepší fotografii zachytit fotoaparátem co nejpřesněji, aby se pak dlouze nemuselo dumat u počítače, co s tím.

Lze tedy jednoduše vybrat ve scéně pro měření takové místo, jaké nám vyhovuje a v post procesu nemusíme mít tolik práce. Někdy pomůže i vhodně zvolený blesk na tmavá místa, ale je tady riziko odlesků a také zkrácení času otevřené závěrky. Já blesk osobně na tyto scény nepoužívám. Nepoužívám ani mnohonásobnou expozici. Při ní vás čeká více práce u počítače a ten je lepe využít v přírodě.

Jak na to vám úplně přesně neporadí nikdo. Každé místo a každá chvíle má svá specifika, která se jen obtížně škatulkují, ale existují obecné pravdy, které při tvorbě fotografie mohou pomoci.
S výběrem scény vám nikdo nepomůže, To musíte cítit. Takže pokud se vám něco líbí, snažte se si představit, jak to dostat do fotografie.
Jen připomínám, že nepoužívám postupy z knih, webu či časopisů o fotografování ani něčí postup z workshopu. Jednak jsem žádnou knihu či podobný článek o fotografování nečetl a žádného krajinářského workshopu jsem se dosud neúčastnil. Největší radost osobně mám, když si na všechno přijdu sám, i když to trvá i několik let 🙂
Workshopů se zpravidla zúčastňuji, abych poznal člověka, jehož práci obdivuji. Jiné setkání zpravidla není možné a je to celkem škoda. To že si z WS odnesu i nějaké vědomosti a dovednosti je pro mě příjemný bonus navíc a zkrátí mi to délku mého tápání.
Jen v rychlosti jak postupuji při potůčkaření já…

…Jdu kolem místa, které mě zaujalo. Zhodnotím, kde by se dal postavit stativ a jaké použiji ohnisko objektivu. Nutno podotknout, že jich až tak moc na výběr nemám, takže je rozhodnuto poměrně rychle 🙂 Až sestavu fotoaparátu mám na místě s připojenou dálkovou spouští, začnu hledat scénu v hledáčku, potažmo na displeji. Jakmile mám takový záběr, jaký chci, srovnám horizont nahrubo podle bublinek ve vodováhách na hlavě stativu a přesně digitální váhou ve fotoaparátu. Zkontroluji scénu a zajistím stativovou hlavu, aby se ani nepohnula. Na objektivu nezapomenu přepnout na ruční ostření.
Začnu šmejdit měřícím obdélníčkem po displeji a prohlížet si scénu, jak bude na fotografii vypadat. Podle toho můžu upravit kompenzaci expozice do plusu či do mínusu s ohledem na místo, kde budu světlo ve scéně měřit a jak mi poté vycházejí tmavá místa (nejsou-li příliš tmavá) a naopak světlá místa, tedy obvykle voda  (není li až příliš světlá).
Zvolím si clonu, třeba f/8 a dívám se, jakého času závěrky dosáhnu. Samozřejmě vždy záleží, jak chci fotografii pojmout a co chci na ní zachytit. Ne vždy je ten nejdelší čas pro mě žádoucí. Podle toho tedy použiji další filtr k již namontovanému polarizačnímu.
Tam kde měřím, obvykle neostřím. Podle mého je nevhodné ostřit přímo na tekoucí vodu. Ta bude stejně rozmazána svým pohybem a skály okolo s ohledem na nastavenou clonu nebudou tak ostré, jak bychom chtěli. Proto je vždy lepší ostřit na pevné objekty, které se za (pro příklad) čtyři vteřiny nikam nepohnou. Podobně na tom jsou rostliny, které mohou za tento čas změnit díky byť lehkému vánku na fotografii pozici (pohyb listů ve větru) a nemusí být proto na fotografii ostré. Proto si vždy pro ostření vybírám skálu, kameny atp. Neostřete ani na předměty pod hladinou. I když je na první pohled voda čirá. jejím pohybem předměty na dně nebudou ostré (kameny, větve, utopenec…)

Pro ostření tedy přejedu obdélníkem na displeji tam, kde chci ostřit. Toto místo si v závislosti na scéně zvětším pětkrát nebo desetkrát a přesně ručně zaostřím. Můžu při té příležitosti okouknout, jaké odlesky se mi podaří na fotografii eliminovat. Čím širší ohnisko, tím méně toho s polarizačním filtrem (s ohledem na členitost scény) zvládnete. Mnohdy se nepodaří odstranit odlesk celé hladiny tůňky natož pak kompletně všechny mokré kameny. Odstranit ale odlesky otáčením polarizačního filtru na hladině vody vždy působí lépe, než jen na mokré skále.

Protože jsem odjel obdélníkem z místa, kde budu měřit světlo ve scéně kvůli ostření jinam, musím se tam zase vrátit. Zkontroluji nastavené hodnoty: ISO 100, čas: dle aktuální scény, clona, odlesky a nakonec ostrost. Abych nemusel přejíždět zase někam s obdélníkem, je výborný pomocník na kontrolu ostření V1 – hledáček na displej, který zvětší obraz na displeji 2,8 x. Kdysi už jsem o něm psal na starém webu.
Poté se může v poklidu exponovat. Obvykle se na fotografii podívám a pořídím další, kde měřím světlo třeba jinde. Zbytek (světla a stíny) se dají doladit v editoru.

Jestli použijete některá z nastavení pro potlačení šumu ve fotografii při dlouhých časech, nechám na vás. Délka pořízení fotografie se poté znásobí, protože fotoaparát odstraňuje šum v pořízeném snímku. Téhož lze dosáhnout i v editorech fotografií.
Osobně nezamykám expozici (blokování AE – expoziční paměť), tedy naměřené světlo ve scéně, neboť se scéna byť málo, ale nezanedbatelně neustále mění. To je dobré spíš pro ateliér.
Mám rád teplejší barvy a tak pokud není ve scéně led a sníh, nerad ve fotografiích vidím, jak voda jde z bílé až brutálně do modra, nikoliv s nádechem (pokud se neodráží nebe na hladině). Brr! Proto teplotu barev používám nejčastěji 5900 K. PL filtr přidá obvykle dalších 50 K. V editoru se dá vždy vše jednoduše doladit dle vlastních představ.
Na otázku který režim na fotoaparátu používám odpovídám, že výhradně je to AV (priorita clony). Když není zbytí, pak je to M (manuální režim) či B (bulb).

Netvrdím, že je toto jediný nebo snad správný postup. Takhle zkrátka postupuji momentálně já. Vše má svůj vývoj a i vy si osvojíte postup svůj vlastní, ať už bude vycházet z čehokoliv.
Přeji dobré světlo a klid při focení 🙂

Please follow and like us: