24.9.2011

Konec léta ještě sliboval slušné počasí, a tak jsme si s Tamčou vybrali pár dnů dovolené. Jako dalšího fotografa jsme s sebou ještě přibrali kamaráda Petra Sovku, který by se sem jen tak nedostal, neboť cesta vlakem do Adršpachu trvá kolem dvanácti hodin a zkrátka zjistíte, že auto je auto. Petr se k nám přidal v Brně a odtud jsme vyrazili směrem na Žďár nad Sázavou, takže chvilková cesta po dálnici. Cesta byla klidná a pohodová a počasí nám přálo. Po příjezdu do Horního Adršpachu jsme Petra vysadili u jeho penzionu a pokračovali jsme dál do Dolního Adršpachu, kde už nás čekalo milé přivítání v Penzionu Adršpach. Vstup do skal byl jen pár set metrů a to se nám líbilo nejvíce. Vše krásně prostorné, pohodlné a podtrženo parádním výhledem na východ.

Po krátkém rozkoukání se jsme vyrazili po domluvě s Petrem na Křížový vrch. Krátká procházka na skálu, kde procházíte ptačí oblastí CHKO Broumovsko, nás mile potěšila. Po schůdcích jsme vystoupili až na vrcholek skály. Nikde ani noha, až později se k nám připojil slovenský turista se svým psem a za nějaký čas se také objevil mladý pár, který ale celkem rychle zmizel, neboť nahoře již bylo plno. Stativy totiž také zaberou nějaké místo. Na vrcholu Křížového vrchu, k němuž je cesta lemována křesťanskými symboly křížové cesty, se nacházíte ve výšce 667 metrů nad mořem a při dobrém počasí vidíte krásně pohoří Krkonoše s dominujícím vrcholem Sněžky. Lze zde dobře také pozorovat západ slunce. S východem slunce je to krapétek horší, neboť jsou ve výhledu stromy. Naproti tomu na jih, na skalní město nevidíte takřka vůbec.

Kochali jsme se výhledem něco přes hodinu. Pak už bylo docela chladno a se světlem se špatně pracovalo. Na úplný západ slunce jsme tedy nečekali. Dolů ze skály to bylo malinko horší, protože některé schody jsou poměrně prudké a s fotoaparátem na krku a fotobatohem se stativem na zádech se musí opatrně. Nicméně pro psa slovenského turisty to byla naprostá hračka. Cestou dolů už slunce rychle mizelo za obzor, a tak nás napadlo pořídit fotografii „hořícího“ lesa, v němž tak na nás šikmo dopadající světlo působilo. Času ale bylo málo, protože slunce nejenom že mizelo za obzor, ale ve hře byly také mraky. Čas závěrky deset sekund bylo v podstatě dost. Stačil jsem pořídit pouze tři záběry. Dva na výšku a jeden na šířku.

Druhý den ráno jsem se vzbudil v půl sedmé a co jsme z okna neviděli? Na pozemku penzionu se pásly tři srny. Zdržovaly se na okraji, aby to měly kousek do křoví. Jakmile však kolem sedmé hodiny ranní někdo otevřel okno, byly pryč. Srna i její dvě odrostlejší mladé se měly na pozoru. Tím se opět potvrdila vhodná poloha penzionu. Dle domluvy jsme se setkali s Petrem a u jezera obehnaného pískovcovými skalami jsme strávili podstatnou část dopoledne. Bylo krásné počasí a lidí ještě poměrně pomálu, takže jsme se na vyhlídkách nad vodní hladinou nemuseli s nikým tlačit. Nicméně slunce už bylo poměrně ostré. Velkou nevýhodou se může zdát, že brány do skal se otevírají až v 8:00 a zavírají se v 18:00 hodin. Samozřejmě vás tam nikdo nezamkne. Za vstup zaplatíte 60 Kč a vstupenka platí i do Teplických skal, pokud do nich vkročíte Vlčí roklí. Ovšem místní vám poví, jak to tam funguje. V blízkosti vody se dá trávit v podstatě celý den. Jednak je tady hodně motivů a pak je tady velmi hezky.

Je to bezpochyby nejkrásnější pískovcový lom, u jakého jsme kdy byli a nejkrásnější z lomů vůbec. Dále jsme se vydali po běžné turistické trase zelené barvy po směru prohlídky. Davy natolik zesílily, že jsem mnohdy musel dát stativ dvěma nohama za zábradlí, abych se vyhnul srážce s nějakým turistou. Postupně jsme rezignovali na skládání stativů. Dokonce jsem nechal zapojenou dálkovou spoušť v konektoru, protože se stávalo, že jsme se pohnuli jen o deset metrů a znovu vše chystat by za chvíli bylo poněkud únavné.

Pro mnohé turisty jsme se stali další atrakcí a někteří na skalní město zapomněli úplně 😉 Když jsme se přesunuli do pevného sevření skal, kde byla cesta široká jen něco kolem metru a půl, zkusil jsem použít stativ, ovšem nikdo nesměl jít v mé blízkosti minimálně deset metrů, protože se stezka z prken znatelně třásla a to byl problém. Celou dobu jsem používal předsklopení zrcátka pro minimalizaci otřesů, ale tady to nedávalo příliš smysl, když zem duněla jako při zahánění kopytníků z pastvin. Časy byly dlouhé a z ruky to zkrátka dost dobře nešlo. V jednom místě jsem si dokonce všiml, že se chvěje asi na dva až tři metry i normální písčitá půda. Jestli byl písek jen na něčem nasypán, to nevím, ale když jsem to cítil i přes poměrně silnou podrážku Vibram bot Goretex, tak to už musí být téměř zemětřesení 🙂

V některých místech jsou skály poměrně hezky schované za stromy. Jsou to povětšinou místa, kam se turista nesmí vydat. V mnohých místech příroda začíná natolik bujet, že za pár desítek let by nešlo vůbec nic vidět mimo cesty vysypané pískem. Mnohdy to tam působí jako zahrádka. Přišli jsme k malému vodopádu, kde fotografování zabralo opravdu hodně času. Každý to chtěl vidět, každý to chtěl fotit. Prubnul jsem vysokou clonu f 22, a díky ní jsem dosáhl času závěrky rovných třicet vteřin. Trochu hazard, trochu experiment. Největší strach jsem ale měl, že mi někdo vleze do záběru. No naštěstí se tak nestalo, pouze mi několikrát blesknul blesk z kompaktů do scény, ale to se nedalo eliminovat, když tam bylo tolik lidí. Odhadnout množství světla ve scéně se přesně zkrátka nedalo. Spolehnout se musím pouze na možnosti úprav v rawu.

I když je krásné počasí, je potřeba myslet i na bundu. V některých místech ve skalách je velmi chladno. Velmi, tím myslím pořádná klemra, a proto, když se člověk za stativem moc nehýbe, snadno podlehne nachlazení. My jsme ale byli v pohodě. Stačí větrovka a hned je tepleji. Petr ani já jsme ve skalách objektivy moc neměnili. Zde využijete nejčastěji širokoúhlý objektiv nebo krátký zoom, podle toho, co chcete fotografovat. Pro makro je zde také prostor, ale tomu jsem se v této fázi navštěvy a poznávání nevěnoval. Navštívili jsme i Velký vodopád, kde byla pořádná tlačenice. Stativ na dřevěné podlážce plné přešlapujících lidí neměl smysl, a tak jsem fotografování vzdal. Petr to se svým Nikonem zvládnul z ruky. Tedy jako oporu použil zábradlí. Já ale na Sigmě 10-20 nemám stabilizátor, a tak jsem se o to s tak dlouhými časy ani nepokoušel. Když si zahulákáte správnou větu, tak vám pustí více vody a mohl by to být pěkný záběr, ovšem problém je, že vás tam musí být víc. Přilehlá jeskyně je temná jak medvědí brloh, takže tam už je potřeba blesk nebo hodně času a klid. Jenže čekejte tam s otevřenou závěrkou několik minut, když tudy projde tolik lidí. Muselo by to být buď hodně brzy ráno, třeba kolem šesté, nebo naopak hodně pozdě, aby byl pohyb lidí minimální, lépe vůbec žádný.

Velmi mne zaujalo, když jsme všude možně potkávali horolezce na místech, kam běžný turista vkročit nesmí. Nezjišťoval jsem, jaké je k tomu potřeba povolení, ale jsem přesvědčen, že to samé lze aplikovat i pro fotografování.

Pár desítek metrů od vchodu do jeskyně, kde je velký vodopád, jsme zabrali právě uvolněné lavičky. Není divu, že kolemjdoucí loudili a jídlo nám záviděli. Možnost si někde koupit občerstvení je pouze před branami skalního města a kdo si jídlo nezajistil, trpěl hlady jako zvíře. Šunka z konzervy byla výborná a na očích kolemjdoucích šlo pozorovat, jak těžce zadržují slinu. Po svačince jsme pokračovali dál. Stezka nás dovedla k pokladně pro svezení na lodičce na malém jezírku. My však pokračovali dál po svých. Cesta se pěkně zvedala do kopce. Pod nohama jen úzká prkna v podobě schodů, které neměly snad konce. Tu a tam někomu musíte uvolnit místo v protisměru, protože málokdo uhne vám.

Dostali jsme se až k Vlčí rokli, kde jsme odbočili dolů k jezírku, abychom se podívali, jak to tam s těma lodičkama vypadá. Přišli jsme na molo, které bylo ale pouze pro výstup. Viděli jsme dvě lodi, které byly naprosto plné evidentně polských turistů, neboť oba její kapitáni vedli výklad v polštině, které jsme ale naprosto bez problémů rozuměli. Častovali nás také různými poznámkami pro pobavení turistů. Nutno říct, že nevím, jestli bych se do loďky s batohem Pro Trekker AW 400 a stativem vůbec vešel a nezabral tak více místa k sezení. Projížďka je to ale krásná podle fotografií, které jsem našel na netu.

Úzkými schody jsme se vrátili zpět a přišli jsme znovu na okruh zelené stezky, kde nás čekaly zajímavé průlezy skalním městem. Jeden z nich (asi ten nejlepší) je jakási úzká chodba mezi dvěma skálami. Jeho šířka padesát centimetrů byla tak akorát, abych bez úhony prošel. Zkrátka nic pro tlouštíky a lidi s klaustrofóbií. Každopádně většina lidí projde 🙂

Procházka je to rozhodně fantastická a když vám vyjde počasí, je to ještě mnohem lepší. Když jsme opustili areál skalního města, vydali jsme se na zbytky zříceniny hradu Adršpach. Cesta vede po silnici k úpatí kopce zvaného Starozámecký vrch. Dále pokračuje lesem po žluté stezce. Po vyšlapání kopce, pokud se dáte vlevo, projdete skalní branou. Z hradu dnes již moc nezůstalo, ale samotná návštěva za to stojí. Když ne historie, tak vyhlídka určitě. Adršpašské skály budete mít jako na dlani. Myslím, že je toto místo zbytečně opomíjeno návštěvníky této oblasti.

Na večeři jsme zavítali do jednoho z místních hostinců, kde nám po celodenním chození velmi chutnalo. Za tmy jsme se dotrmáceli do penzionu, kde jsem si z auta vyzvedl sedačku Ameristep a Hejkala (maskovací oblek pro odstřelovače). Nachystal jsem si fotoaparát na stativ s bleskem a Better Beamerem.

Druhý dne ráno jsem vstával v 5:30, což je pro mne obtížné proto, že jsem spíš sova než skřivan a navíc každý všední den musím vstávat povětšinou už ve 4:30, takže si ve volnu rád přispím. Abych začal dělat konečně pěkné fotky, tak mi nic víc než brzké vstávání stejně nezbude. Každopádně včas ještě za tmy v maskáčích jsem vyrazil na vybrané místo na pozemku penzionu. Posadil jsem se pohodlně na sesli, zachumlal se do hejkala, nastavil fotoaparát na předpokládané místo výskytu srn a čekal.

Kolem začínali pobzukovat komáři. Nikde nic, jen větřík si pohrával s falešným listím obleku hejkal. I kdyby srny právě vyšly z houští, tak čas se nedal použít ani při maximálním ISO 1600 (víc mi stařičká amatérská zrcadlovka bohužel nedovolí). Čekal jsem dál a světla pomalu přibývalo. S clonou f5 a patřičnou kompenzací expozice do mínusu už to dávalo čas 1/25, což umožňuje fotografovat nehybné zvíře. Čekal jsem tak dlouho, dokud hosté penzionu nezačali otevírat okna, čímž i minulé ráno srny zaplašili. Čekal jsem, ale nedočkal jsem se, takže snad někdy příště. Každopádně ani tato zkušenost není k zahození, ale o tom až později.

Po vydatné snídani jsme vyrazili opět do skalního města. Poměrně rychlým přesunem jsme se zase ocitli pod dřevěnými schody vedoucí směrem k Vlčí rokli. U jezírka jsme se zdrželi poměrně dlouho a kromě staršího manželského páru jsme nepotkali ani živáčka, takže nás nikdo při fotografování u vody nerušil a záběry se obešly bez lidské přítomnosti na fotografii. Po překročení dřevěného mostu nebo spíš lávky přes potůček jsme pokračovali soutěskou dál, až jsme se ocitli na nepříliš rozlehlém prostranství. V obležení mechu a mladých břízek, kde tu a tam se objevila borůvka, jsme pokračovali po dřevěné stezce mnohdy v poměrně dobrodružném stavu. Zkrátka uvolněná prkna, trčící hlavičky hřebíků, či prkno chybí vůbec, ale stačí se koukat občas pod nohy a úrazu se jistě vyhnete 🙂

Větší část cesty po žluté stezce pak jdete podél Skalního potoka, na jehož toku naleznete spoustu zajímavých motivů. Ať už jsou to zajímavá seskupení kamenů poměrně hezky porostlá mechem, splávky a vodopádky, nebo jen plynoucí voda v korytě s písečným dnem. I my jsme se zde na několik minut zastavili. Nezastavovali jsme jen jednou. Každý z nás si po cestě našel to svoje. Malý vodopád, který byl schován mezi balvany, byl však dostatečně slyšet. Cesta k němu ovšem nebyla bez starosti o techniku. Nakonec jsme se jakžtakž vlezli. Postavil jsem stativ přes balvan, a protože na širokáč to nebylo, namontoval jsem stovku, která jako další má na sobě permanentně namontovaného slimáka. Tedy polarizační filtr B+W MRC ve verzi Slim.

Ohnisko bylo tak akorát plus mínus nějaký milimetr. Než jsem nastavil předsklopení zrcátka a zapojený drát (drátová spoušť), tak měl Petr už odfoceno. Hned si našel nový motiv, zatímco já dole ještě měnil objektiv zpět na širokáč. Nutno říct, že v okolí potoka se dají fotografováním trávit celé hodiny.

Přišli jsme k „pastoušce“, kde jsme si dali svačinku a poseděli u jednoho z dřevěných stolů. Odpočinku jsme využili k tomu, aby Petr vyzkoušel, zda u jeho stativu je slabším článkem hlava nebo nohy. Nakonec se rozhodl pro vylepšení po domácku do doby, než si koupí pořádný karbonový.

Dál jsme pokračovali po modré. Zříceninu na vrcholcích skal jsme pro tentokrát vzdali. Se vší tou zátěží by se mi tam těžce pochodovalo. Schody nahoru působily příliš děsivě a zpátky už bych sotva lezl. Odtud jsme se vydali po modré ke skalní ozvěně a dál k horolezecké chatě. Tam toho sice až tak moc nezůstalo, ale rozhodně je na co se koukat. Dostanete se na malý plácek, odkud se můžete vydat vpravo i vlevo. Je to okruh, takže záleží jen na směru, kterým ho projdete. Ocitnete se v sevření vysokých skal, mimochodem jsou znatelně vyšší než skalní město v Adršpachu. My se vydali vlevo. Kousek od plácku – náměstíčka jsme prozkoumali menší jeskyni a dál jsme pokračovali po stezce v sevření skal. I zde, stejně jako v Adršpašském skalním městě, mají mnohé skály své jméno a jestli v ní poznáte to, co autor, je už jen na vás a vaší fantazii.

Teplické skály jsou často turisticky opomíjeny, ale v podstatě svou velikostí a zajímavostí toho nabízejí víc, než skály adršpašské, tedy pokud jde o skály. Potkali jsme zde totiž významně méně turistů. Zhruba o 80%, což může být i dobře. Lidi jsou líní a nechce se jim chodit, a tak možná proto je na delší trase Teplických skal méně lidu.

Obešli jsme skály a přišli jsme kolmo k dřevěné stezce. Zde jsme si chvíli odpočinuli a já měl velké nutkání pověsit zde jízdní řád. Prkenná stezka působí jako silnice a posezení zase jako zastávka. Kolik lidí by asi čekalo na nějaký povoz?

Po chvíli jsme přišli zpět na plácek k Horolezecké chatě a pak už jsme pokračovali pomalu k Teplicím nad Metují. Když se vydáte podél řeky po silnici (přímo z města), tak přijdete k železniční stanici a za pár korun se dostanete zpět do Dolního Adršpachu jako my. Vrátili jsme se do svých penzionů a po chvíli začalo lehce poprchat. Co nespatřilo oko mé. Stará srna s dvěma odrostlými mláďaty se zase přišla ukázat. Zjistil jsem nejen kudy chodí, ale také, že mnou vybrané místo ráno nebylo vůbec špatné, ovšem jen na prvních patnáct minut. Po nějaké době si srny chodily po celém travnatém pozemku, jako by to byl jejich výběh a žraly, jako by to mělo být naposled. Pobíhaly tam a skotačily jako někde v ZOO. Kdybych sešel dolů, tak bych je vyplašil, protože mamča srna byla obezřetnější než její kulihrášci. Proto mně nezbylo nic jiného, než je pozorovat z okna druhého patra. Takže co jsem neviděl ráno, jsem mohl pozorovat až večer.

Další den ráno jsme po vydatné snídani vyklidili pokoj a rozloučili se s majiteli penzionu, se kterými se nám neloučilo opravdu lehce. Bylo nám tady opravdu příjemně. Vydali jsme se na cestu a vyzvedli Petra. Protože celé dopoledne vydatně pršelo, návštěvu ZOO ve Dvoře Králové jsme odložili na neurčito. Výlet to byl výborný a už se těším na další…

Please follow and like us: