Po několika letech jsem opět usedl do sedadla vlakové soupravy. Měli jsme totiž naplánovaný výlet z Valtic do Lednice a to by se pěšky tam a zpět dalo jen obtížně absolvovat. Někdy je zkrátka lepší auto nechat doma.
Z Brna do Valtic jede přímý spoj a lístky jsou za přijatelnou cenu. Sice člověk nemá komfort automobilu, což minimálně eliminuje hlučící přísedící a nefouká na vás ze všech otevřených oken, ale tu hodinku se to přece jen přežít dá 🙂
Vlak nás přivezl na valtické nádraží, které důvěrně znám. Na druhé straně totiž zarůstá areál bývalé střední školy, tedy spíše učiliště, jak by se správně řeklo. Zde jsem se učil technologiím, rýsování výkresů a jiným předmětům, jež z nás měly učinit globálně praktického člověka, který zvládne vše od etikety, techniky přes ekonomii, ekologii až po inženýrství se znalostmi cizích jazyků.
Od nápadu k realizaci řekl bych 🙂 Něco v paměti utkvělo, něco upadlo v zapomnění, ale základ je zde pořád – přístup k problému a jeho řešení. Zkrátka, škola je pryč a všichni dnes prahnou po vysokých školách bez dalších dovedností a možnosti realizace. Jinými slovy, samý manažér a makat nechce nikdo. Hlavně to musí sypat 🙂
Škoda takové školy 🙁
Musím se přiznat, že vzpomínky se vracely, když jsme areálem procházeli. Pána v areálu jsme asi vyděsili, když jsem si fotografoval většinu budov pro vzpomínku. Je to již 22 let, co jsem opustil brány tohoto areálu a naposled míjel vrátnici, na které je dnes nápis: Parkování 60 kč. Hostel Valtice – levné ubytování…
Před návštěvou areálu bývalého učiliště jsme však vyrazili do města. Taková menší prohlídka. Mnohé se změnilo, jen zámek a lékárna jsou pořád na svém místě 🙂 Prošli jsme si zámecký park, kde nás uvítal bažant. Opodál si povídaly dvě žluny zelené. Jinak byl slyšet pouze zpěv ptáků a nic dalšího jsme v parku nepotkali.
Vyrazili jsme k Belvederu. Protože jsem cestu už zapomněl, šli jsme kolem silnice a u valtického fotbalového hřiště jsme odbočili vlevo. Belveder je oplocený a shora kouká kamera. Na plot si nepamatuji, jen vím, že jsme tam chodívali cvičit bojová umění. Stěží zapomenutelné. Krásný trávník, první nunčaky, které jsem si dělal ze dvou topůrek a řetězu pro zamykání domovních dveří a ten kopanec do citlivých míst od kolegy se dá taky těžko zapomenout 🙂 hajzl…
Nakonec jsme u Belvederu chvíli pozorovali poletujícího roháče obecného, který vytěsnil obrozené vzpomínky.
Pojďme ale dál. Cestu k učilišti lesem už jsem si vybavil a tak nebylo kam zabloudit. Vydali jsme se po červené stezce, která nás zprvu vedla kolem kolejí. V tom přijíždějící cyklista proti nám zahalekal, zda-li jsme našli mobil. Zkusili jsme se pár set metrů vrátit, ale mobil nikde neležel. Pán někde zmizel. Kdyby počkal, mohl jsem ho prozvonit. Jiný pán zde poztrácel několik brambor a při jejich sbírání se s námi dal do řeči.
Přešli jsme na druhou stranu kolejí po úzkém mostku a cyklisté se začali množit jako komáři. Zkrátka bylo jich všude plno 🙂
Prašná cesta zalitá odpoledním ostrým sluncem, lemovaná zprava polem a zleva sady či vinohradem, což byla pro mě na rovině novinka (obvykle jsou vinohrady v kopcích), nás vedla blíže a blíže k lesu. Strnad na drátě přemýšlel o další své činnosti a tak slunce, neslunce, ty půjdeš na kartu klučíku 🙂 Alespoň dokumentačně.
Po chvíli koukáme do polí, kde se srna pásla. Přiskákal zajíček a také ochutnal co zde dobrého roste. Zkrátka dobrá polední pohoda 🙂 Škoda jen, že krapétek daleko. I tak podívaná pěkná.
Cesta nás zavedla do chladného lesa a blížili jsme se k dostaveníčku, které je spíše známé pod názvem Rendez-vous. Víc než co jiného vám tato stavba připomene vítězný oblouk v Paříži. Chcete-li si ji vyfotografovat, musíte ale odehnat davy turistů, kteří zde vyhledávají stín a odpočinek.
Boje o chládek se nezúčastňujeme a míříme k rybníku, kde je pro nás stínu dostatek a nehrozí, že bychom přišli o svačinku vysílenými cyklisty 🙂 Pozorujeme vážky a šídla. Mají celkem napilno. Občas se ozve lyska černá, ale hladinu krom vodoměrek obecných nic nebrázdí.
Po odpočinku pokračujeme lesem. V lesní houštině si všímám pasoucí se srny obecné. Zrovna když mám v ruce vysílačku. Tu jsem si dal mezi kolena a pokusil jsem se pořídit nějaký snímek. Srna kouká na mě a já na ni. Zvyšuji clonu i ISO a měním kompozici. Srna mi stále pózuje. Nemusím spěchat. Stačí se nehýbat. Pořizuji další snímky. Upravuji kompenzaci expozice do mínusu, neboť hřbet srnčí je ozářen ostrým sluncem. Znovu exponuji. Myslím, že mám to, co jsem chtěl. Vyjmutím magnetického hledáčku V1 pro pořízení videa by mohlo srnku vyplašit a tak se chvíli kochám. Řinčící kola srnku znejistí a odbíhá dál. Mizí v porostu. Cyklisti hlučí a halekají na sebe. Mají stále potřebu si povídat, i když „spolukolovník“ je deset metrů od něj. Proto neúměrně zvyšují hlas.
O kus dál srnku znovu zpozoruji. Na fotku to není, a tak hned přistupuji k natáčení videa. Snažím se ostřit ručně, ale není to žádná sláva. Oči jsou z prudkého slunce unavené. Filmování mi ani neulehčuje hmyz. Za ucho mi vletěl kloš jelení a docela nepříjemně prudil, takže jsem musel filmování po chvíli přerušit a zbavit se ho 🙂
Dále míjíme kapli patrona myslivců Huberta. Stavba je z architektonického hlediska zajímavá, jen by to chtělo, aby €U vrátila našemu státu trochu peněz na její opravu. Zub času je zde opravdu znát a když už jsme v tak drahém klubu, jakým €U bezesporu je, bylo by fajn, kdyby to mělo i nějaký smysl.
Celý Lednicko-valtický areál je zapsán také v Unesco, ale zámek ve Valticích a Hubertův přístřešek nepoměrně strádají oproti zámku v Lednici. Investuje se zkrátka jen tam, kde to vydělá nějaké peníze. Takovou starost o památky ouřadové mají 🙁 Ono by bylo fajn, kdyby klukáni zabrali ve třetí třídě, na což už je pozdě 🙂
Míjíme rybníčky po levé straně. Marně se snažím zachytit pěnici černohlavou při jejím zpívání. Složité prostředí i světelné podmínky mi stěžují ostřit na hlavičku a tak zůstávám, dokud nejsou podmínky lepší a listí za hlavičkou pěnice neruší při ostření.
Doháním zpoždění a brzy jsme u Tří grácií. Zde se ani nezastavujeme. Budova je v obležení stovek lidí a prodavačka vína umořeným cyklistům si mne ruce 🙂
Pokračujeme kolem statku Nový dvůr, který mi připomíná Sudický dvůr na Boskovicku. Ovšem ten Sudický je v neporovnatelně lepším stavu. Zdravíme z dálky koníky a pokračujeme dál k hrázi Lednických rybníků. Cestou nacházím na trávě dětské sluneční brýle. Opodál je jedno ze sklíček. Brýle v rychlosti opravuji a věším na větvičku tak, alby prudké slunce nemohlo způsobit požár. Třeba se brýlky budou ještě někomu hodit 🙂
Na kraji hráze si dáváme svačinku ve stínu dubu. Občas zavane a pach leklých ryb pod námi dokresluje atmosféru horkého dne. Zřejmě jde o karasy, ale to podle smrádku jde jen stěží deklarovat. Šupiny a tvar by tomu však nasvědčovat mohly. Pozorujeme potápku roháče, lysku černou a zrzohlávku rudozobou. Na fotografování to ale není.
Vyhlížím si vážku černořitnou (Orthetrum cancellatum). Prudké slunce ale vše komplikuje. Upravuji tedy EV na hodnotu -2. Není to úplně špatné co z toho vyšlo. Uvidíme co s tím zvládnu v postprocesu.
Pokračujeme po hrázi. Posloucháme ptactvo a co je nejlepší, právě zde přelétají ptáci z rybníku na rybník, takže se krátce zastavujeme na jejich pozorování. Až na žhavé slunce je to naprosto fajn.
V rybníku si všímáme mladých lysek černých na padlém kmeni stromu. Pořizuji jen krátké video neboť jakmile přestanu dýchat, abych udržel teleobjektiv relativně bez pohybu, slunce ze mně doslova vymačkává vodu a rosím se jak brýle ve skleníku. Nechávám lysky o sebe nerušeně pečovat a pokračujeme dál po hrázi. Tu a tam se pokusím o letovku.
Objevují se zde ptáci s velmi úzkými zalomenými křídly a ocasem do V, které se mi nedaří zařadit. Jsou celí bílí. Zkrátka něco z racka a něco z rybáka 🙂
Opouštíme hráz rybníků a alejí, která lemuje cestu se vydáváme do Lednice. Všímáme si v kolejišti poletujících stehlíků. Vybral jsem si místečko, aby byl stehlík pěkně lemován křovím. Zamířím, namáčknu a už je pryč 🙂 Stehlíka mám jen na krmítku a v nepříliš vábném prostředí paneláku. Tak snad někdy příště…
Míříme do restaurace Onyx na oběd. Cestu si zkracujeme přes zámecký park. Zase stehlík. Tentokrát na stromě. Je zády ke mě a tak čekám, jestli se otočí. Mezitím třikrát změní větev a je pryč. Dneska stehlík zase nebude 🙁
Po výborném obědě (upřímně dal bych ještě jeden bo hlad je sviňa, ale hodinu vydržím) :-), jsme se odebrali po krátké procházce a focení drozda zpěvného v parku na autobusové nádraží, neboť z Lednice moc vlaků nejezdí, tedy ne po celý rok. Autobus končí v Podivíně u vlakového nádraží, kde si označuji jízdenku a za chvíli už sedíme v rychlíku do Brna.
Jsem upocený, trochu připálený, špinavý (původně jsem to považoval za opálené nohy), ale spokojený. I v relativně neznámém prostředí, s trochou trpělivosti a pozorování se dá udělat alespoň průměrná fotka.
Trasu mohu doporučit a je jen na vás, jak ji podniknete. Vězte ale, že pěšky z přírody uvidíte nejvíce.
