28. – 30.10.2011
Petrův nápad jet se podívat na Rešovské vodopády do oblasti Nízkého Jeseníku se mi velice zamlouval. Tentokráte to byla ale čistě fotografická výprava a také pánská jízda. Prodloužený víkend sliboval dostatek času na fotografování a předpovědi počasí nevypadaly také úplně špatně, ale věřte předpovědím. Podzimní nálada přírody již byla v plném proudu.
Stačilo zabalit, natankovat a v pátek vyrazit. S Petrem jsme vyrazili z Brna směr Rešov v dopoledních hodinách. Než jsem nakoupil zásoby, Petr si zatím v autě četl na své placaté technologii pro čtení knih.
Ubytování Petr zajistil v krásném velkém Penzionu Nad vodopády, kde je k dispozici restaurace s výborným jídlem a pivem, což musím říct i já, který vypije tak šest piv ročně. V našem patře ve společenské místnosti jsme měli k dispozici obrovskou LCD televizi, ale neměl jsem kabely HDMI či cokoliv podobného pro přenos videosignálu, abychom se pokochali fotkami na větším zobrazovači než je displej notebooku. Nebral jsem je plánovaně. Na pokoji byla menší LCD, ale tu jsme také nevyužili a ani nebyl čas.
Po příjezdu a ubytování jsme se převlékli do vhodného teplého oděvu a vyrazili jsme z kopce dolů k vodopádům. Procházka je to parádní, tedy pokud jdete k vodopádům. První vodopád je také nejvyšší. K němu se dostanete blíže po kamenech a nad něj po dřevěných schodech, které už místy nejsou v nejlepším stavu.
Nahoře na skále proti vodopádu najdete vyhlídku, nebo se můžete kochat přímo z dřevěné lávky, která nad řekou Huntavou stojí. Pokračovali jsme dál nahoru. Po cestě proti proudu jsme poznávali stále nová a zajímavá místa. Další a další motivy k fotografování. Vodopády a kaskády, ať už velké či malé, nám byly stále na blízku a doprovázely nás takřka na každém kroku. Nemohli jsme se vynadívat a musím říct, že z tolika fotografických motivů jsem byl přímo nadšen. Fotografováním se zde dá strávit několik dní zcela bez problémů a stejně neobsáhnete ani polovinu.
Mokrá hornina, v tomto případě krystalická břidlice (porfyroid), která vznikla lehkou přeměnou křemenných porfyrů (vyvřelá hornina s množstvým velkých krystalů), může být zákeřně kluzká a nejednou mi bota ztratila adhezi. Naštěstí Petr ani já jsme sebou nesekli, a tak se především technice nic nestalo.
Přišli jsme postupem času k soutoku říčky Huntavy a Tvrdkovského potoka, kde kousek dál je přístřeší pro znaveného poutníka a naproti vcelku vysoká Soví skála, místy porostlá lišejníkem. Zde jsme tedy zakotvili a zde jsme také začali s fotografováním. Já hlavně s pozdním obědem 😉
Postupně jsme scházeli dolů a světla ubývalo čím dál více. Časy expozice byly už poměrně dlouhé, někdy 15 až 30 vteřin, ale samozřejmě i méně. Záleželo na dané scéně. Oblast Rešovských vodopadů je jedna z těch, kde s kropovým fotoaparátem a běžným objektivem ND filtr ani nepotřebujete. Časy vycházejí slušné i během bílého dne. Stačí solidní polarizák a pevný stativ a pak už je jen na vás, jakou vyberete scénu.
Když už byla poměrně tma a už mi na některé scény vycházel bulb i se světelným objektivem f2,8L při vyšší cloně, pak byl čas to zabalit. Důvod byl i ten, že už jsem špatně rozeznával nastavení polarizačního filtru. Vyšli jsme z lesa kolem mlýna a kupodivu nebyla až zas taková tma. Kopec z údolí nás však zaměstnal natolik, že se mezitím setmělo dokonale.
Vysypali jsme fotky do počítačů, a protože já jich měl jen několik, tak jsem je proletěl v cuku letu. Nebyl jsem však spokojen. Jednak k mému překvapení jsem měl za několik hodin fotografování jen pár snímků a pak za mnoho nestály. Tu jsem přehlídl tohle v kompozici, támhle mi zase vyšel konec cesty doprostřed snímku, zkrátka děs a k tomu všemu jsme neměli vyfotografováno to nejdůležitější, a tím jsou vodopády, ke kterým jsme se s fotoaparáty ani nedostali.
Bylo jasné, že zítra vyrážíme znova, jen s tím rozdílem, že fotografovat začneme odspodu, to znamená od velkého vodopádu, a postupně budeme pokračovat nahoru. Nejdřív jsme ale povečeřeli, zapili to pivem a pak se šlo na fotky koukat znovu. S prázdným žaludkem se špatně přemýšlí 🙂
Druhý den ráno jsme chtěli před snídaní vyrazit na fotografování krajiny, a tak budík zazvonil v 5:30. Ovšem i ve tmě šlo poznat, že to počasí nevypadá dobře a tak se spalo dál. Ráno po vydatné snídani jsme vyrazili opět k vodopádům. Shodli jsme se na tom, že holinky budou potřeba. Vzhledem k tomu, že jsem si vhodné nestihl vybrat ani zakoupit (kvalitní plnohodnotné od cca 1500 Kč), byl jsem odkázán na sušší místa, odkud jsem mohl fotografovat.
V první fázi jsme se propletli mezi balvany a se stativy se zaklínili přímo pod vodopádem. Většinou se nám nikdo z kolemjdoucích do záběru nedostal. To víte, takové krásné barvy podzimu a najednou tam máte modrou bundu ;-), ale tu a tam se někdo v záběru přece jen objevil. Mezi kameny pod vodopádem by jen stěží uspěl stativ typu hama se spojnicemi na nohou. Zde se musela každá noha nastavit do jiného úhlu a délky.
Když už jsme nevěděli, co dalšího z dvou či tří míst pod vodopádem dostat do záběru, pak jsme změnili místo.
Tu a tam jsme byli pod vodopádem, jindy zase nad ním. Někdy Petr hbitě skočil doprostřed koryta řeky, to aby se dostal na výjimečné místo. Naštěstí v řece bylo vody povětšinou přiměřeně.
Střídal jsem jen dva objektivy. 10-20 mm a 100 mm podle toho, co jsem chtěl fotit a jaké byly možnosti. Většina záběrů však stejně připadla na širokáč. Petr si tuším vystačil s ultrazoomem 18-200 řady VR.
Pomalu jsme se přesouvali nahoru a zastavovali jsme se na každém zajímavém místě. Jedno však mělo své obzvláštní kouzlo. Byl to oválný kámen uprostřed řeky, kde jsme každý zvlášť strávili docela dlouhou dobu. Na chvilku se ukázalo z mraků několik paprsků slunce a světla malinko přibylo. Ovšem pouze v místech, kde jsme trávili dopoledne.
Poté jsme opět šli s malými zastávkami k přístřeší, kde jsme si dali oběd z vlastních zásob a pokračovali jsme ve fotografování, tentokrát směrem dolů.
Už jsem si nechal nasazený objektiv Canon EF100 mm f2,8L Macro IS USM, se kterým jsem pořídil zbytek záběrů. Světla pomalu ubývalo a občas bylo zapotřebí použít i doblesk. Tedy hlavně když jsem potřeboval kratší čas při fotografování Petra, nebo něco extra dosvítit. Jak jsme postupovali dolů, tak jsme se dostali zhruba tam, co předešlý den. Světla málo. Ostřit se sice dalo jak ručně tak automatikou, v tom problém nebyl, ale už bylo horší nastavit optimálně polarizák a co bylo vůbec nejhorší? V záběru člověk toho spoustu přehlídnul. Tam trčící klacík, tam zas větvička. Barevně už to zkrátka splývalo.
Rozhodli jsme se ukončit se západem slunce fotografování a vyrazit zase do penzionu na večeři. Cesta do kopce mě opět pořádně zmohla. Potkali jsme dvě rodinky s dětmi, které se sápaly kamsi do tmavého údolí vodopádů. Snad měli ti lidé alespoň baterku, neboť vracet se tudy za úplné tmy je přinejmenším hazard se zdravím. Snad se jim ale nic nestalo, neboť v údolí není signál ani jednoho operátora, tudíž by volání o pomoc zůstalo odkázáno na vlastní hlasivky.
Když jsme se vrátili k penzionu, byla už tma. Vyzvednul jsem si v autě láhev další hydratační složky do Camelbaku v podobě Rajec Bylinka a taky abych měl co na večer a šli jsme na cimru. K večeři jsme dali kapsu z kuřecího masa a tmavé pivko a zase jsme se probírali dalšími fotografickými úlovky. Stále však nacházím stejné chyby, a byť jsme fotografování věnovali v podstatě celých osm hodin, nepozoruji na své tvorbě nic převratně lepšího.
V neděli ráno jsme vstali už normálně. V počasí se nic k lepšímu nezměnilo, a tak ranní krajinovka nebyla nijak lákavá. Po vydatné snídani jsme si sbalili věci a asi na dvakrát ty moje nanosili do auta. Vydali jsme se k hradu Sovinec. Cestou jsme se několikrát zastavili na fotografování krajiny. Vzhledem k tomu, že byl poslední den sezóny k navštívení historických památek, které na zimu zavírají své brány až do jara, byla obec plná turistů, a tak jsme museli k parkování využít vzdálenější parkoviště.
U hradu jsme byli za chvilku. Před hradem bylo plno stánkařů s nejrůznějšími pochutinami a podomácku vyrobenými předměty. S podobnou tvorbou jsme se setkali i za hradbami, nicméně náš záměr byl zcela jiný. Šli jsme na prohlídku, abychom se zde mohli pořádně porozhlédnout.
Na třetím z nádvoří, kde se prohlídky začínaly, na nás koukali dravci ze svých bidýlek. Kromě toho byla v protějších místnostech výstava armádních relikvií z dob 19. a počátku 20. století. Na pátém nádvoří se odehrávaly doprovodné akce ve formě divadla a nejinak tomu bylo v komnatách hradu. Po fotografování z různých nádvoří jsme vystoupali na věž, kde byly cestou nahoru zdi vyzdobeny mnoha a mnoha turistickými známkami a nejenom z česka, ale i dalších zemí.
Výhled z věže je perfektní, ovšem nám počasí nepřálo. Krajina zahalena v mlžném oparu a dohled opravdu krátký. Barvy podzimu působily dojmem mdlým a všechny lesní porosty ztrácely barevnou krásu a nořily se do šedi.
Po prohlídce jsme se vrátili zpět na parkoviště a vyrazili jsme na nádraží do Olomouce. Zde jsem Petra vysadil a zanechal svému osudu. Dál pokračoval domů vlakem. Já se vrátil na dálnici a při poklusu stopatnácti koní pokračoval k moravskému velkoměstu sám. S klídkem a pohodou, dobře strávený víkend zůstával ve mně i přesto, že se volno chýlilo ke konci a brzy mě čekala další směna na nohou. Rád se zase někdy do této oblasti vrátím.
