Jak už jsem vzpomenul v minulém článku, někteří lidé nedokážou přijmout, že jízda na kole nemusí být nutně o polykání kilometrů a zejména to, že mi v terénu stačí najet 19 km. V zásadě tady v Brně ani delší trasa není, ne dost blízko s nulovým nebo alespoň minimálním podílem asfaltu. Proto jsem se rozhodl, abych ukojil jejich touhu po ujetých kilometrech a abych dokázal, že zvládnu klidně víc než oněch 19 km zcela bez problémů, zajet na svém enduro kole do své domoviny a zpět.
Co je tedy to enduro kolo? Je to v mém případě celoodpružené kolo určené do terénu od lehkého do středně těžkého až těžkého. Zvládne i mnohé sjezdy, ale díky nižším zdvihům tlumičů, uspořádání zadního odpružení a samozřejmě i jiným převodům primárně není určeno ke sjezdům, ale pro velmi pohodlnou jízdu v terénu. V mém případě jsou to tyto převody 1×11 (10-42 zubů) a na přední pile 32 zubů, což dává kolu slušný rozsah a možnosti.
Dále má enduro kolo oproti běžnému horskému kolu, které nejčastěji potkáváme, mnohem širší pláště. V mém případě je to 2,35 palců, což je asi o třetinu širší než plášť na běžném horáku. To znamená, že na asfaltu je ten odpor při jízdě mnohem větší, ale to mi ani tak nevadí. Mimo asfalt mám výhodu zase já. Pro mě je důležitá dokonalá adheze a skvělý brzdný výkon. Na nějaké odvalování…ehmm 😀 Nohy ušlápnou, cokoli je potřeba, nejsem závodník.
K cestě jsem zvolil „novou“ navigační aplikaci mapy.cz s výběrem „vyhnout se silnicím první třídy“, a tím se celá vzdálenost natáhla o spoustu kilometrů.
Natankoval jsem Camelbak, přibalil několik energetických tyčinek a dva energetické gely. Přibalil jsem power banku a největší a nejtěžší zámek jsem nechal doma. Vyrazil jsem dopoledne, a to už poměrně pozdě. V 7:44 jsem zapnul navigaci a aplikaci sports tracker a vyrazil. Můžu vám říct, že nejhorší úsek ze všeho je samotné Brno. Z Červeného kopce jsem sjel až dolů ke křižovatce, tam jsem šel k přechodu, protože po té, co mi ani převozní sanitka u kampusu nedala na křižovatce přednost a já musel zabrzdit, jsem hned na začátku cesty již další řidičskou neomalenost ze stran automobilů nechtěl zažít a riskovat. Přešel jsem po přechodu na chodník a asi 20 metrů jsem sjel při rychlosti přibližně 3,67 km/ hod k dalšímu přechodu, přes který jsem se už měl dostat na cyklostezku, načež jsem byl „zastaven“ dvěma příslušnicemi městské policie a byl pokárán za „jízdu“ po chodníku, na kterém jsem byl úplně sám, má na šířku přes tři metry a já se odrážel nohou a pohyboval se pomaleji než normálně chodím pěšky. Nuž co, nesmí se to. Beru to tak. Bylo mi řečeno, že za to můžu dostat i pokutu až 2000 Kč. Měl jsem, ale nedám z ruky 😀
Popřál jsem jim hezký den a na cyklostezce jsem si už začal šlapat. Vymotat se z Brna nebylo tak snadné a provoz se zmírnil až tak po ujetí třiceti km. Tam jsem si dal první energetický gel před obcí Bošovice. Cesta pak vedla do mírného kopečka, který se na konci obce trochu zvedl. Tam jsem zahlédl odpočívadlo a tak jsem si chvilku sedl na lavičku. Odpojil jsem snímač tepu a chvíli se kochal okolní krajinou. Jak už to bývá, čím více bylo slunce nad obzorem, tím více začal sílit protivítr. Efektivita jízdy z kopce byla ta tam a volnou jízdou se nedalo jet přes 50 km/ hod. Nevadí, ještě že v kopci to nefoukalo tak razantně. Protože takovou vzdálenost nejezdím běžně, rozdělil jsem si síly, aniž bych dopředu znal trasu, na třetiny pro každou cestu zvlášť. Nejsem žádný reprezentant, abych musel šlapat, co to dá. Šlo o to si tu cestu jen užít a poznat nový kraj, kudy jsem projížděl. Protože ve většině obcí jsem byl vůbec poprvé.
Fotit se moc nedalo, protože s poměrně ostrým jasem by mobil docela zápasil 🙂 , navíc jsem se nechtěl zbytečně zastavovat, když to nebylo nutné. Největší překvapení byla cestou cedule s nápisem „Okres Břeclav“. Netušil jsem, že břeclavský okres se vyškrábal toliko na severovýchod 🙂 Největší radost cestou mi udělalo dosažení obce Čejč. Nikdy jsem tam nebyl a přitom takový kousek 😀 Nejhorší vůbec byl průjezd okolo nádrží s kejdou nedaleko cyklostezky do Milotic. Ten smrádek má tedy sílu. O důvod víc zrychlit 😀 Zastávečka na lavičce. Kolena začala tuhnout. Chtěl jsem je namazat voltarenem, ale zjistil jsem, že jsem ho nechal doma. No hlavně že jsem si vzal dvě peněženky 😀 Pořešil jsem to půlkou ibalginu, ale ta svině pilule nešla rozkrojit. Nakonec se zadařilo. K tomu tyčinka a frčel jsem dál proti větru.
Zámek v Miloticích krásný jako vždy. Cesta se krátila a kilometry, co byly za mnou přibývaly. Z Vlkoše do Vracova se mnou běžely tři srny asi 300 metrů stejným směrem, tak jsem si tu přírodu kolem sebe užíval.
Jen z Vracova jsem do Bzence jel neobvyklou cyklostezkou. Kamení, písek, bordel. Takřka jediný „terén“. Přijel jsem k našemu parku, kde řádilo zrovna šest zaměstnanců technických služeb s křovinořezy 🙂 U našich jsem si dal oběd, kafé, dobil jsem si mobil, dolil Camelbak a pokecali jsme. Pes mi zas nedal pokoj 😀
Zpět jsem vyrazil ve 14:55, což na konec září už je poměrně pozdě. V podstatě až na pár drobností stejná trasa. Slunce se ubíralo k západu a vítr foukal od západu. Takže zase proti mně. Tentokrát jsem z domova nafasoval mast a tak jsem jel takřka na pohodu. Občas jsem se musel zvednout ze sedla, protože, jak bych to jen řekl, byl jsem už krapet „přesezený“ a stále mít ramena a záda v jedné poloze s poměrně těžkým batohem bylo také čím dál tím obtížnější a na zastávkách jsem se musel také protáhnout.
Když slunce začalo mizet za obzorem, zadní světlo jsem nechal blikat a s přibývající tmou jsem přepnul přední světlo na permanentní svícení. Posledních cca 40 km už jsem jel potmě. Což mě donutilo sundat si brýle, protože je mám pro zatažené počasí až pro středně silný jas, což znamená, že nejsou určeny pro jízdu za tmy a za silného jasu, jako je třeba za slunečného počasí na pláži či v zimě na horách. Do jisté míry se světlu přizpůsobují. Sice je pěkné, že mají výměnná skla, ale když žádný z prodejců taková skla (například čirá) nemá, pak to nemá větší efekt, než reklamní kecy.
Vítr přestal foukat a tak jsem mohl výrazně zrychlit. Když se ale za mnou řítil kamion a v protisměru jela auta, raději jsem z kola sesedl a počkal v poli než se dopravní situace zklidní.
S vytlačenými asfaltovými jazyky si kolo poradilo výborně, byť některé hrby měly i patnáct čísel. Konečně jsem přijel do Brna. Za Makrem na cyklostezku a pak přes řeku zase k další řece 🙂 Musel jsem ale na druhý břeh, neboť břeh blíže ke mně byl neprůjezdný kvůli opravám. Přes Červený kopec, což je v závěru cesty největší rozbíječka, jsem se doplahočil konečně na křižovatku a čekal mě konečně kopec poslední. Byl jsem doma 🙂 Dokud jsem jel, síly bylo relativně dost, ale jak jsem ukotvil doma kolo na stěnu, únava na mě padla jako když padne mlha 🙂 Něco jsem hodil za žebř, jak se u nás říká, zkrátka najedl jsem se, a až po hodině jsem teprve ukončil aplikaci Sports tracker a publikoval jízdu. Vana byla odměnou 🙂
Co jsem si z toho odnesl? V podstatě to, že limity nejsou. Nejsou ani žádné kasty. Sedneš a jedeš. Máš špatné kolo? Kdepak, problém je v hlavě. I na enduro kole, zvláště pak na SWAGu 50, se dají najet nějaké kilometry. Limitem je pouze čas. Zkusil jsem to a ono to šlo. Netřeba si něco dokazovat, či pokořovat další limity. Na asfaltu se jede dobře, ale ten terén, hlínu pod koly mám přece jen raději 🙂
Toliko k asfaltovým dobrodružstvím 😀
Celkem za den najeto něco přes 158 km. Navštívené obce:
Brno a jeho části, Sokolnice, Újezd u Brna, Otnice, Bošovice, Velké Hostěrádky, Bohumilice, Krumvíř, Terezín, Čejč, Hovorany, Šardice, Mistřín, Svatobořice, Milotice, Skoronice, Vlkoš, Vracov a Bzenec.
Přehodnotil jsem, že vpředu budou lepší dvě světla, abych mohl jet za tmy rychleji. Po vzoru víc vidíš, rychleji vyhodnotíš.
Závěrem bych pochválil pláště. Neuvěřitelné, po čem všem se dá s plášti Schwalbe Hans Dampf jezdit a nepíchnout. Naprosto ostré kameny jak hroty čnící ze země jsem už na cestě často zažil. Jiné pláště už by byly dávno na kaši a tady si jedu jako po asfaltu 🙂 Není plášť jako plášť 🙂 O dokonalé adhezi ani nemluvě. Jezdím po trávě nahoru, dolů, po šikmých blátivých svazích, moře písku v Moravské Sahaře, mokré valouny a mnohé další druhy terénu a ty jízdní vlastnosti jsou dokonalé. Drží za všech podmínek, co jsem měl možnost vyzkoušet, ať už na Šumavě, v Brně či jinde. Brzdný účinek naprosto vynikající. Takže ať „odborníci“ na bike-foru raději pomlčí a nepřisuzují vlastní neschopnost plášťům. Cosi si přečetli v těch svých časopisech „Kopec za humny“ či „Veselý cyklista“ nebo jak se ten cyklistický bulvár jmenuje a dělají ze sebe obrovské znalce. Přitom praxe veskrze žádná. Měli by se raději věnovat studiu a ne si mačkat jebáky u počítače a napadat druhé když mají jiný názor 😉
Nejvíc mě v poslední době pobavila ta jejich nutnost mít rozdílné pláště a odvalování se, což je hobíkovi skutečně k ničemu. Inu někdo přikuluje, jiný se odvaluje 😀 Nevěřte všemu, co se kde píše…
