28.9.2012

Snad jako vždy, přišel Petr s nápadem podívat se na pár dnů do jesenických hor. Prve zvažoval cestu vlakem, ale to se nakonec ukázalo jako zcela nemožné. Spousta věcí pro Petra, manželku a dceru a k tomu navíc fototechnika, která měla jen pro Petra přes dvacet kilo. To by vydalo jako na týdenní celorodinnou dovolenou.
Já byl samozřejmě rozhodnut jet autem. Protože nemám ani páru o velikosti dětské sedačky, váhal jsem s možností, že bychom jeli všichni v jednom autě. Ženy s dítětem vzadu a já s Petrem vpředu. Nakonec to dopadlo tak, že přijedu a uvidíme 🙂 Problém několika dní však bylo ubytování, kde v tyto dny bylo všude naprosto plno. Nakonec jsme však sehnali bydlení v osvědčeném penzionu v Malé Morávce.

Vlezli jsme se všichni a to jsem ani nemusel demontovat plato v kufru. Cestička byla naprostá pohodička, jen na konci jsem nějak nemohl trefit odbočku, neboť se nejednalo o silnici.
Dostali jsme v penzionu pokoj stejně jako před léty s výhledem do lesa a na sjezdovku, která se nehezky zvětšila a padlo tak mnoho hektarů lesa a mnoho ještě kvůli těmto zdrojům obživy místních padne. Je to věru smutný pohled hore kopcem.
Poté, co jsme se ubytovali, jsme si šli do vedlejší chaty zajistit polopenzi. Pak už jsme jen nalehko vyrazili na první procházku. Nevím proč, ale vzal jsem si pouze Sigmu 10-20 EX DC HSM, kterou jsem v podstatě nevyužil, a spíše by se ke slovu dostal makroobjektiv. Nicméně to byla poznávací krátká procházka, kterou jsme zakončili sestupem po sjezdovce zpět. Naznali jsme, že je zde výskyt kančí a jelení zvěře. Byla zde nedávno i srnčí a to všechno na několika místech sjezdovky, po které se pohybovala.

Čas večeře se blížil a tmy povážlivě přibývalo. Vyrazili jsme tedy do restaurace a tam jsme hodnotili a také plánovali zítřek. Petrův plán navštívit údolí Bílé Opavy byl připraven už dávno, a tak jsme se domluvili pouze na cestě místním autobusem a dobře jsme udělali.
S Petrem jsme se domluvili na ráno, že vyrazíme na sjezdovku pátrat po zvěři a především vyfotografovat si východ slunce.

Cesta nahoru nám dala celkem zabrat a i když teplota vykazovala dost nízké hodnoty, člověk se s báglíkem na zádech pěkně zapotil. Petrův batoh měl snad 20 kg, takže si máknul mnohem více než já. Zakempili jsme přibližně v polovině, odkud se nám jevil výhled dostatečně dobrý. Udeřila šestá hodina ranní a my už dávno měli fotoaparáty v akci.
K fotografování jsem použil zejména teleobjektiv Canon EF70-300mm f/4-5.6 IS USM, kterým jsem koukal daleko přes protější kopec. Live view pro měření a ostření pochopitelně ruční. Petr měl navíc i nějaké filtry. Fotografie jsem ale zatím neviděl.
Jakmile byla obloha oranžová, už jsme vybírali ten správný záběr. Jakmile vykouklo trochu sluníčko nad obzor, pořídil jsem také krátké video, jak se kotouč dere ze spárů lesního porostu.
Raději jsem měl kompenzaci posunout trochu níže, protože automatika si nepočínala s jasem obrazu stejně jako při fotografování s live view. Jelikož před námi nebyl žádný dominantní kopec, nedalo se očekávat, že z fotografií budou nějaké kompoziční perly, nicméně i tak jsem dospěl k jistým zjištěním, která bych chtěl ve fotografování krajiny dále rozvíjet a možná si i doplním vzdělání v některém z workshopů s Ondřejem Prosickým.
Myslím, že pár snímků se mi expozičně povedlo. Když se slunce vyhouplo nad obzor a nastal čas vrátit se do penzionu, vyrazili jsme s vidinou dobré snídaně dolů s kopce. Po snídani jsme všichni vyrazili plným autobusem do Karlovy Studánky. Místo k stání se podařilo najít a plný batoh jsem držel v ruce.
Po nějaké chvíli jsme dorazili do naprosto přeplněné Karlovy Studánky. Plná parkoviště, plno lidí. Vydali jsme se k Bílé Opavě, kde silnici lemovala z obou stran auta bandy lenivců, kteří chtějí ušetřit za parkovné. Auta zespod i seshora si jen těžce vyhýbala a některá to nezvládala vůbec.
Blbec chodec měl co dělat, aby nebyl někde přimáčknut na plechy, a že se jich tam pohybovaly stovky, a to včetně malých dětí. Atmosféra houstla. Troubení neustávalo a každý řidič si myslel, že kretén je ten druhý. No my chodci jsme to viděli jinak 🙂

První vodopád byl celkem nepřístupný, a tak jsme se vydali na stezku. Rázem se vše uklidnilo a slyšet byla jen hučící voda, občas přehlušená skupinkou debatujících měšťanů, kteří krásy přírody míjeli naprosto bez povšimnutí.
Bylo zde v podstatě narváno a Václavské náměstí bývá plnější jen při demonstracích proti vládám, které jsme nevolili.
Mě osobně zaujaly dva vodopády umělého původu, které naprosto přehlušovaly ryk kolemjdoucích a konečně jsem se cítil jako v přírodě. Sestoupil jsem do koryta řeky a na kluzkém valounu postavil stativ. Nasadil jsem objektiv Sigma 10-20 EX DC HSM, zapojil dálkovou spoušť a jal se fotografovat. Našteloval jsem rovinu, nastavil parametry, zatemnil hledáček a zmáčknul spoušť na dálkovém ovladači.
Bota mi v ne zrovna příjemném postoji sjela z valounu a i když jsem stál po kotník ve vodě, šprajcnutý mezi kameny, staré gore-texy vodu dovnitř nepustily. Vtom se ozvalo žbluňk. V křišťálově průzračné vodě jsem vedle boty rozeznal svůj rádiový dálkáč, který mi při koukání do hledáčku vypadl. Prvně jsem vyprostil botu z kamenů a pak vylovil ovladač. Situaci jsem samozřejmě neopomenul komentovat známými výrazy.
Vyjmul jsem baterie a dal je od sebe vyschnout. Ovladač jsem rozmontoval a  nechal si ho sušit v kapse bundy. Fotografování jsem na místě ukončil, protože kluzký povrch kamenů je hazard pro techniku.
Dostihnul jsem Petra o kus dál, kde už se nemuselo scházet přímo k vodě, a pokračoval jsem v hledání motivů. Sice jsem zde byl s mojí Tamarkou naposled v roce 2006, přesto má mise zde dnes byla více či méně poznávací. Mnohé se zde totiž změnilo. Stezka doznala po přírodní kalamitě oprav a vylepšení. Například některé žebříky zmizely a nahradily je lávky.

S Petrem jsme při fotografování postupovali poměrně pomalu. Někdy bylo těžké udělat širší záběr tak, aby v něm nebyli nějací lidé. Davy totiž proudily oběma směry. Proto jsem širší záběry vzdal a nasadil objektiv Canon EF100mm 2.8L Macro IS USM. Tím jsem získal přibližně 75% možnost, že dvounožci na záběrech nebudou. Na druhou stranu jsem některé záběry musel vzdát.
Co asi hodně fotografa potěší je situace, kdy chcete zachytit klidnou hladinu tůňky. Nastavíte kompozici, expozici, zakroužíte polarizačním filtrem a chcete exponovat. V tom vám však do vody spadne větev a celou práci zhatí. Nikomu to ale neberu a na tůňku si nedělám nároky. Zajdu si k ní snad někdy příště.

Po nějaké době jsme se dostali k prvnímu rozcestníku, který dával na výběr, zda se vydat snazší stezkou modré barvy nebo zůstat poblíž řeky v malinko rozličnějším a pro oko zajímavějším terénu.
Holky se vydaly po modré dávno před námi a já s Petrem jsme zůstali na žluté stezce v údolí Bílé Opavy.
Když jsme opustili stín stromů a cesta se zúžila natolik, že se tu dva proti sobě sotva vyhnuli, dospěli jsme k názoru, že fotoaparáty v tom nejhorším úseku schováme. Někdo nás i litoval. Zřejmě měl pocit, že nahoru nemůžeme projít. To co se zdálo někomu jako náročný terén, jinému to příjde jako brnkačka. Od dob, kdy jsem se plahočil na Malý Rozsutec za pomoci řetězů, mi kdejaká skála nepřipadá až tak náročná jako kdysi.

Míjeli jsme úchvatný vodopád a já si lámal hlavu tím, jak se k němu dostat jinak než z lávky nad ním. Nepovažuji to za zhola nemožné, ale tady už ten terén je skutečně náročný a řeka má velmi silný proud. Tam bych si netroufnul ani s povolením.
Následně poté nás na úzké stezce čekaly serpentýny a pěkně strmé stoupání, které nás dovedlo k dalšímu rozcestníku, který zde rozděloval žlutou a modrou stezku. Místo však připomínalo jakési seřadiště dvounožců, kteří zde nabírali síly na další cestu. Protože za lávkou jsme řeku definitivně opustili, nebylo již třeba otálet a od posledního rozcestníku jsme zrychlili.
Bylo potřeba mimo jiné stihnout autobus do Karlovy Studánky, což se nám s přehledem povedlo. Večer jsme vše probírali v restauraci a na ráno jsme naplánovali cestu na Praděd.

Ráno po snídani jsme se už šikovali na zastávce autobusu. Ten jak jinak nezel prázdnotou, ale byl naplněn jako mikrovlnka Rowana Atkinsona ve filmu Mr. Bean: Největší filmová katastrofa.
Přesunuli jsme se po přestupu na Ovčárnu, kde vskutku měli i několik ovcí. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a vyrazili jsme k Pradědu. Stále byl cítit ranní chlad ve stínu. Na sluničku to bylo o něco lepší. Protože stoupání není velké a od Ovčárny to na Praděd není daleko, nasadili jsme obvyklé tempo asi 5km/hod. s tím, že na ostatní členy výpravy počkáme u rozcestníku pod vrcholem.
Cestou jsme minuli asi sto lidí. Volně pobíhající pes s dlouho potlačovanými pudy lovce vycítil svou šanci na kořist a kdesi ve vřesovišti vystrašil zajíce, který nám přeběhl přes cestu. Jak se objevil, tak zmizel a pes dostal vyhubováno, i když neměl ani ponětí proč 🙂
U rozcestníku jsme poseděli a kochali se okolím. V dálce nad vrcholky hor si kroužil majestátní dravec. Tak velký, že bych kecal, kdybych popíral, že první, co mě napadlo, byl orel skalní.
Snad vybíral ze štrůdlu turistů tu nejvhodnější kořist 😉 Zanedlouho jsme se znovu setkali s druhým týmem a začlenili jsme se do procesí proudícího k vrcholu. Nějaký muž naříkal, že mu upadla podrážka. Při pohledu blíže byly jasně rozeznat levné polobotky. Nechápu, jak někdo může do hor vyrazit v tak naprosto nevhodných botách.
Rozhodli jsme se, že Terezku chvíli poponeseme, a tak jsem si dal fotoaparát na bok. To jsem ale netušil, že si shodím z mikrofonu wind cover, molitanový návlek jako ochranu při snímání zvuku za větru.
Naštěstí ho našla Zuzka, a tak jsem o něj nepřišel. Mělo to být však pro mě varování, abych si v nadcházejících hodinách dával na svoje věci pozor. Důsledný jsem však nebyl, ale o tom později.

Vyšlapali jsme na vrchol Pradědu, kde jsem neodmítl pohostinství místního bufetu. Za přežvykování několika párků v rohlíku jsem si prohlížel krásné fotografie zimní krajiny pořízené právě zde v Jeseníkách.
Zuzka s Terezkou a Petrem se vydali na rozhlednu Pradědu,  to já jsem byl rád, že si chvíli sednu. Po jejich návratu jsme se vydali každý svou cestou. Petr s rodinou zamířil autobusem do Karlovy Studánky, my  se vydali pěšky přímo do Malé Morávky. Když jsme se dostali do tmavého lesa, našel jsem si pro fotografování choroše. V lese bylo chladno, a proto jsem se raději přiobléknul. Cesta byla dlouhá, ale zato povětšinou z kopce. Po nějaké době jsme turistickou trasu opustili a vydali jsme se starými lesními cestami, kde bychom mohli zahlédnout nějaké zvířátko. Nestalo se tak, ale cesta to byla mnohem zajímavější. Díky online aplikaci Mapy.cz, i přes nepřízeň signálu operátora, který se pyšní pokrytím obydlených oblastí s číslem 99%, z čehož plná třetina není pravda, neboť kam přijedu, tam je problém se signálem, jsem si cestu velmi dobře zapamatoval. Přes sjezdovku jsme se z hustého lesa dostali zpět do penzionu.

Zde nastalo překvapení nečekané! Kde já mám svoji mošínku s doklady a klíčem? A ouha. Někde jsem ji ztratil 🙁
Jak už jsem se zmínil na facebooku, v mošínce byla mimo všech dokladů také značná hotovost, kterou jsem vybral mimo jiné i na zaplacení objednaných ND filtrů. V hlavě mi to šrotovalo, kde ke ztrátě mohlo dojít. Kde jsem se povaloval na zemi při fotografování, kde jsem odkládal fotobatoh… Nakonec jsem se pro jistotu rozhodl kontaktovat policii. Přece jen doklady se dají lehce zneužít k pořízení půjčky atp.
Jak mám s policií ty nejlepší zkušenosti, vyjma fotografování zajíce na sídlišti, tak zde mi nebyla poskytnuta žádná pomoc a ani dobrá rada. Třeba doklad pro dojetí do svého bydliště by mohl přijít vhod, neboť mezi ztracenými věcmi byla občanka, řidičák, techničák, platební karta, zdravotní karta a spousta dalšího včetně jedněch klíčů od auta. Zbyla mi jen záložní hotovost cca 600 Kč, kterou nosím při delších pěších túrách na nejnutnější nutriční výdaje. Trochu jsem měl pocit, že mé daně splachuji do potrubí, kde pak jen znečišťují pitnou vodu v potoce.
Terezka situaci komentovala slovy: „Když potřebuješ pomoct, pomože ti slon!“ Což celou situaci žádaně odlehčilo 🙂
Po zralé úvaze jsme sestavili pátrací tým. Petr, moje žena Tamara a já jsme vyrazili na pátrací akci s blížícím se přítmím. Zuzka zůstala s Terezkou a zajistili nám večeři, kterou bychom nemohli stihnout.

Vyběhli jsme sjezdovku a ani po tak prudkém kopci, jako je Kopřivná, jsme v tempu nepolevovali. Kopírovali jsme stejnou trasu, jakou jsme se šli před tím. Když jsme odbočili do hustého lesa, světlo Petrovy baterky s ohromným světelným výkonem pročesávalo cestu před námi. Já tmu hladil dvoudiodovou čelovkou. Stále jsem čekal, kdy mošínku konečně spatřím, ale stále nic.
Byl jsem rozhodnut dle potřeby pokračovat až na Ovčárnu, kde bychom si mohli také ověřit, jestli doklady někdo nenašel a nenechal je právě tam. Tamarka byla však názoru, že jsem mošínku nechal na místě, kde jsem se oblékal. Doufal jsem, že bude blíž.

Prohledali jsme okolí stromu, kde jsem fotografoval houby na pařezu, ale marná snaha. Pokračovali jsme tedy dál. Temný les moc nevpouštěl na cestu svit měsíce, a tak jsme byli v podstatě závislí na kuželu světla z Petrovy svítilny, která přesvítila i slabou čelovku. Najednou jsme našli pařez, u kterého jsem si zřejmě odkládal věci, abych se obléknul. Zde ale dokladovka nebyla. Pokračovali jsme tedy dál směle a rychlým tempem. Oči mi jezdily zleva doprava jako scanner a nepřestával jsem pátrat.
V okraji kuželu Petrovy baterky jsem zahlídl další pařez. Stejný jako ten před tím. Vzápětí už jsem řval jak pražák v lese! Mám, vidím ji! Šťasné to bylo shledání. Zkontroloval jsem obsah a naštěstí nic nechybělo. Radost jsem měl velikou! Mašírovali jsme zase zpět. Trasu hledání si můžete prohlédnout zde. Slíbil jsem si, že když doklady najdu, že si pořídím BT kartu, která začne pískat, pokud se BT signál mezi kartou a mobilem přeruší, nuž co na to říct, do dnešního dne ji nemám.

Plán na ranní fotografování ztroskotal na únavě a začínajícím nachlazení, a tak vidina blížících se laní k objektivu za rozbřesku zmizela v kartotéce nesplněných přání. Ráno jsme zabalili a po snídani jsme se vydali na cestu.
Petr dostal výborný nápad, že bychom se cestou zpět mohli zastavit v Pradědově galerii u Halouzků, ale ouha. Únava mě čapla za nohu. Zůstal jsem v autě a dával jsem pozor na věci. Přitom jsme s Tamčou pozorovali pěvce ve chvojkách. Bylo to úchvatné divadlo při shánění potravy.
Dal jsem si tedy také svačinku a zapíjel to energetickým nápojem. Byť bylo poměrně sychravo a o chladný vzduch nebyla nouze, společnost nám dělala vosa. Tu a tam se prolétla kolem auta a pak zalétla do chvojky. Snad jen tak provokovala ptáčky zpěváčky.

Netrvalo dlouho a tři obdivovatelé dřevěné přírody a největšího Praděda ze dřeva se vrátili za námi do auta. Byl čas pokračovat v cestě. Ta nás zavedla do Olomoucké ZOO, kde jsme mohli znovu relaxovat. Jelikož bylo pondělí dopoledne, návštěvníci proto zastávali poměrně málo početnou skupinu.
Fotoaparát na stativ a už jsme okupovali první výběh. Až tak jsme nespěchali, a tak jsme pokukovali, co by se nám mohlo podařit kloudně vyfotografovat. Asi nejvíce nás pak zaujal průchozí výběh, kde se mimo jiné proháněl klokan parma nebo psoun prériový. Zde jsem asi strávil nejvíce času. Zážitků ze ZOO nebylo málo. Také mě poplivala lama a musím uznat, že to není zrovna milé od tohoto zvířátka. Slámu a trávu jsem vybíral ze záhybů oděvu poměrně dlouho a umytí obličeje studenou vodou na místním WC mi mé nachlazení ještě zhoršilo. O tom smrádku ani nemluvě. Tvor jeden nehodný 🙂
Po obědě v místním rychlém občerstvení a nedlouho před zavíračkou jsme se vydali k východu. Tam jsme se však zdrželi, neboť nás zaujal sokolník, kterého dravec už nechtěl poslechnout. Svoboda a přítmí lesa dravce lákalo víc než náruč sokolníka. Kdyby ochutnal ptáček některou z dobrot lesa, již by se k páníčkovi sotva vrátil, ale nakonec ho nenechal samého.

Tma se blížila a domů ještě daleko, a proto jsme raději vyrazili zpět k domovu. Petra, Zuzku a Terezku jsme vysadili u domu a vydali jsme se po silnici 55 přes Hodonín a dále na D2. Byl to naprosto úžasný výlet a i přes určité nesnáze se mi moc líbil.
Apropo rádiová spoušť k fotoaparátu stále funguje 🙂

Please follow and like us: