25.10.2009
Ráno jsem vstal poměrně brzy na to že byla neděle. 
Čekal jsem hezké počasí, ale byla slušná mlha. Sedl jsem do auta a vyrazil za daňky. Nový objektiv je potřeba trochu vyzkoušet a focení zvířat za mlhy mne lákalo hned ze dvou důvodů. Jednak jsem doufal, že se dokážu přiblížit na mnohem menší vzdálenost a pak by to mohla být nová zajímavá zkušenost při fotografování v mlze. Zvíře nebude vidět mně, ale ani já jeho. Záleží jen na tom, kdo si všimne první. Mé obvyklé oblečení maskáčové kalhoty a černohnědá zimní bunda s kapucí mi připadala dostačující a i kdyby se mi nepodařilo nic vyfotografovat, alespoň získám nové poznatky z pozorování. Po čtyřech kilometrech jsem byl na místě. Z předchozích návštěv tohoto lesíku o rozloze 327ha jsem už vypozoroval, kde se daňci většinou zdržují. V lese byl absolutní klid a viditelnost v mlze silně slábla. Jen několik pejskařů pochodovalo po svých obvyklých cestách. 
Zamířil jsem po jedné ze stezek a pak lesem dolů. Tichou a velmi pomalou chuzí jsem sestupoval z kopce. Najednou jsem spatřil siluetu asi na 50 metrů daleko. Je to vzdálenost, kdy se ještě daněk nezačne plašit. Upoutal ho zvuk z cesty, kdy na svého psa volal majitel, ale nezvedal se, jen se díval tím směrem. Musel jsem si sundat kšiltovku, protože mi vadila když jsem měl nasazený blesk. Světla bylo v lese poměrně málo a tak při cloně 5,6 chtě mít slušný čas závěrky, musel jsem dát iso 400. Stativ jsem měl jen jako monopod. Zvuk zipu na baťohu daňka zaujal a několik minut mne pozoroval. Čekal jsem až ztratí o tento směr zájem a nebo ho začne bolet za krkem. Ani jsem se nehnul. Nicméně už mne začínala bolet kolena. Nakonec se otočil zase zpět. Snažil jsem se přichystat a začít se pomalu přibližovat. Ovšem jsem ještě stál a stativ nachystaný jen na dřep. 
Mladý daněk se zvedl a pomalu se začal blížit mým směrem. Ani jsem se nehnul a jakoby jsem měl zapnutý stealth mód 😉 Daněk se přibližoval přímo ke mně a tvářil se, že o mně neví. Zastavil se kousek ode mně a chvilku na mně koukal. Já zase koukal na něj. Oba jsme usoudili, že si navzájem nejsme nebezpeční a tak daněk mou blízkost v poklidu toleroval. Stejně tak já tu jeho 🙂 Ochutnal čerstvé dubové listy na zemi. Vzdálenost mezi námi byla přibližně deset metrů.
Přiznávám, že to byl docela adrealínek. Člověk nemůže tušit, co takové zvíře udělá. Jestli třeba nezaútočí 🙂 Ale daněk dobře věděl, že jsem dobračisko a nechci mu ublížit, či sežrat snídani, a proto mne zcela toleroval. Nechtěl jsem se ani pohnout, abych ho nevyplašil a tak jsem fotoaparát i stativ držel v ruce (na zem nohy stativu nedosáhly). Při tom všem jsem si nestačil ani nastavit parametry na fotoaparátu, když už jsem použil blesk. Daněk se mnou zůstal asi minutu. 
Chvíli na mně koukal a pak hledal zase snídani. Na chvíli jsem se podíval i mimo hledáček, abych se přesvědčil, jestli je opravdu tak blízko. Nenašel dost pochutin a tak se zase po chvíli odebral pryč někam do kopce (asi na zelí, které tam bylo nachystáno). Vůbec nespěchal. Byla to opravdu úžasná chvilka. Když pomalu odcházel, tak jsem v jeden moment musel použít i ohnisko 80mm jak byl blízko. Pokud nepočítám ZOO a nebo náhodné vyplašení zvěře v bzeneckém lese, či divoce žijící ptactvo, tak tohle bylo mé doposud nejbližší setkání s divokým zvířetem a také nejdelší. Při potápění je to jiné, tam se člověku daří přiblížit poměrně snadno, ale je to případ od případu a samozřejmě také záleží na druhu živočicha a ročním období. Po rozloučení se s mladým daňkem jsem se vydal zase dál. Velmi pomalu a tiše jsem pokračoval dolů směrem k jezírkům.
Neušel jsem ale ani sto metrů a proti mně si to špacíroval další daněk. Tentokrát to byl trochu starší kus se vzrostlým parožím. Okamžitě jsem zůstal stát. Byl na pomezí dobré viditelnosti. Mezi námi také bylo v záběru mnoho stromů a i když se pohyboval pomalu a chudák trochu kulhal. Musel jsem příští místo mezi stromy, kde se ukáže odhadnout. Dal mi však šanci a na chvíli zastavil. Koukal mým směrem. Tentokrát jsem ale fotografoval bez blesku, neboť jsem osvětloval více mlhu, než fotografovaný objekt a ten se pak jevil více zastřený.
Velmi se mi líbí mlha v tomto období, kdy má nádech do žluté, či zelené podle listí, které je na stromech v pozadí. Vždy, když jsem byl zvířeti takhle na blízku jako by jsem strnul a snad i proto mám staršího daňka z dálky i když jsem mohl využít mnohem většího ohniska. Nakonec vznikla jediná fotografie. 
Daněk nepostál dlouho a zase mizel mezi stromy. Pokračoval jsem dolů z kopce. Tiše a pomalu jsem sestupoval jakýmsi korytem. Dole na úpatí kopce jsem zahlédl několik hromádek dřeva na kraji rozcestí. Porozhlédnul jsem se kolem a pomalu pokračoval. Už jsem viděl skrze stromy na jezírka, kam jsem měl namířeno. Kolem menšího proběhly dvě daněly a tak jsem zamířil tam. Všude byl klid a tak jsem si našel místečko a posadil se. Čekal jsem, jestli se nějaká zvěř ukáže. Mlha se ztrácela a s „lepším“ počasím se v lese začalo objevovat více lidí, což bylo znát hlavně zvýšeným hlukem a čímsi, co připomínalo hospodský ryk. Taková situace značí pouze jediné a to, že dnes už to na foto nebude.
Čekal jsem na místě asi hodinku a půl, ale kromě straky, sojky a několika dalších ptáků jsem nic dalšího nezahlédnul. Počasí bylo stále oblačné a tak jsem to pomalu vzdával. Ukončení mého čekání nastalo ve chvíli, kdy se ze dvou stran ke mně začaly blížit dvě skupinky hlučících homo sapiens. V tu chvíli jsem složil stativ a pomalu mizel do kopce. Jediné co mohlo pokazit hezky prožité dopoledne byl nepořádek, který člověk vzpřímený (homo erectus) v lese nadělal. Poházené, ba i rozbité sklenice mne dokážou v přírodě pěkně rozlítit. Lidská společnost se ovšem nikdy nezmění a tak nemá smysl se s tím dále zaobírat. Příště si vezmu něco na úklid. Lesík, který zde popisuji je obora Holedná v Brně.
