16.4.2010
Již před několika lety jsem pozoroval v okolí našeho sídliště zajíce. 
Objevovali se náhodně, a to především nad ránem mezi jednou a třetí hodinou ranní, kdy je provoz nejmenší. Zkrátka zajíc má za ušima. Letos ovšem jsem začal zajíce pozorovat v době, kdy snídal nebo večeřel za bílého dne. Někdy také kolem oběda. Samotnému fotografování předcházelo několikaměsíční pozorování a seznámení se s tímto zvířetem, jež mi někdy svým chováním připomíná klokana.
Hopsne, utrhne si několik stébel čerstvé zelené trávy a v poklidu se poživuje.
Nenechá se nikým rušit a když už je nebezpečí blízko, má na výběr ze dvou variant. Přikrčit se a věřit, že si ho nikdo nevšimne, nebo utéct někam do bezpečí. Takhle je to známo, pokud se chováte jako člověk. Když se ovšem začnete chovat jako zajíc, pak vás začne tolerovat.
Takřka pokaždé někde vidím fotografie zajíců, kteří jsou na snímku vyděšeni a ve střehu. Vysoce kvalitní fotky s krásným poutavým pozadím a zajímavou kompozicí, ale vyděšenost zvířete je jaksi na škodu obou stran. Já se snažím k zvířatům natolik přiblížit, aby ze mne neměla strach a chovala se v mé přítomnosti přirozeně. Tak, abych, pokud je to jen trochu možné, je neplašil.
Jednoho podvečera jsem po návratu z práce čekal na zajíce celé dvě hodiny. Fotoaparát nachystaný a zajíc nikde. Problém ale byl v tom, že se mi chtělo velmi na záchod. 
Už jsem začal uvažovat o použití kanystru na benzín, co mám v kufru. Je ještě nepoužívaný. Slunce zapadalo za obzor a světla rapidně ubývalo. Zajíček se však neukázal, a tak jsem to vzdal kvůli světlu a konec konců i záchodu 🙂
Po více než měsíci pozorování zajíce, kdy jsem s ním chodil pravidelně na pastvu, poseděl s ním v jamce a sdílel s ním podvečery beze slov, mne začal brát jako sobě rovného a zcela přestal mít ze mě jakékoliv obavy. Zajíc toho moc nenamluví, protože se příliš zvukově neprojevuje, ale komunikovat se s ním samozřejmě dá. Očima, gesty, chováním… 
Z toho může poznat každé zvíře, jestli má mít obavy anebo ne. Mně se se zajícem podařilo domluvit. Záměrně jsem mu nedal jméno, protože by se mu nemuselo líbit.
Jednoho odpoledne, jsem navečer zase přijel z práce a zajíček na mně čekal a popásal se. Nuž co, foťák s sebou nemaje, odebral jsem se pro něj. Pro jistotu jsem se zašel i odlehčit, protože člověk čas přestane řešit.
V poklidu jsem se blížil jakoby nic. Času bylo konec konců dost. Zaparkovat se mi podařilo na opravdu dobrém místě a tak jsem v pohodlí zadního sedadla mohl zajíce pozorovat. Už si na mne zvykl a tak jsme se jen pozdravili a každý se věnoval tomu svému. Já fotografoval a zajíc se poklidně popásal. 
Po nějaké době přivřel oči a odpočíval. Po dobrém jídle si asi každý rád zdřímne.
Ovšem za dobrou půlhodinku se vše změnilo. U mého auta zastavila policie české republiky. Jeden z policistů vystoupil a zajíce okamžitě vyplašil. Zajíc zaběhnul do křoví. Policista pozdravil a hned pravil: „Teď jsem vám asi pokazil záběr…“ Omlouval se. Aby věděl co tady dělám, hned jsem ho informoval, že je tam zajíc. Ujistil mne, že o tom ví. Povídal, že někoho hledají a že se jde podívat co mám na sobě. „Vy jste tady ale asi dlouho…“ Poznamenal a moji nabídku ukázat mu doklady odmítl. Nasedl do auta a jak se policisté objevili, tak také zmizeli.
Dle mého totiž někdo nechápal co tam dělám, protože jsem tam nebyl prvně, a tak z pocitu povinnosti ještě z dob režimu minulého „…ale hlásit se to musí…“ na mne zavolal policii.
Na druhou stranu je dobře, že lidé jsou všímaví a nejsou laxní ke svému okolí. 
Každopádně pendrekem jsem nedostal, a tak mne tato situace pouze velmi pobavila.
Zajíček se pomalu vracel po odjezdu policie zpět na svou pastvinku, ale já už neměl tak dobrý výhled. Světla ubývalo a baterie, kterou jsem naposled nabíjel před školním srazem, se také hlásila o svoje. Byl čas to ukončit. Schoval jsem blesk, jenž jsem toho dne nevyužil. Zamčel auto a jako vždy ho pro kontrolu obešel. Na zajíčka zase šly dřímoty a ani zvukem signalizujícím zamčení auta se nenechal vyrušit. Zkrátka pohodář. Kdo by se taky někam hnal po dobré večeři 🙂
Rozloučil jsem se s ním s tím, že se nevidíme naposled a mazal domů k večeři…
Samozřejmě, že jsme se ještě několikrát setkali a to i poté, co zajíci hledají někoho k sobě. Je ale fakt, že rodina je rodina, a tak už se nevídáme na pastvě příliš často.
Kryt: Modré auto (spíš pro možnost pohodlného posezení )
Maskování: Modré rifle a modrá mikina. K lákání zajíce nebylo použito žádných zvuků, pachů, ani potravy.
Fotografie sice nejsou dokonalým kompozičním výjevem, ale snažil jsem se zachytit zajíce během jeho večerního života v přirozeném prostředí, kdy není vyděšen a ve střehu, ale věnuje se svým potřebám bez obav.
