4.8.2012
Po prohlížení map v dané oblasti jsem dostal 
chuť navštívit jezero hluboko v lese ukryté. Zajímalo mě, v jakém je stavu. V roce 2003 na mapách vypadalo velmi dobře. 100 metrů na délku a v nejširším místě 26 metrů. O šest let později jezero doznalo značného úbytku po obvodu, a to o několik metrů, což dle dostupných informací mohlo být příbližně třicet až čtyřicet centimetrů na výšce hladiny. Neměl jsem však ponětí, jak je jezero hluboké. Zadal jsem si tedy souřadnice do mobilu s tím, že se první volný víkendový den k jezeru vydáme.
Vyrazili jsme z domova kolem šesté ranní tak, abychom o hodinu později mohli opustit auto na zvoleném parkovišti.
V lese bylo chladno, ale i tak dotěrný hmyz nezahálel a pobzukoval kolem. Po ošetření pokožky sprejem nastal klid. Ubírali jsme se cestou na západ a já sledoval mapu v mobilu, abychom neminuli odbočku.
Kus cesty mi byl velmi dobře známý, ale po první odbočce jsme začali objevovat nové území.
Neušli jsme moc daleko a zastavily nás dvě srnky, 
které se popásaly kolem cesty.
Chvíli jsme je pozorovali a čekali jsme na okamžik, kdy si nás všimnou. Nestalo se tak, a proto, abych se vyhnul jejich úleku a ukvapené reakci, neboť se přesunuly do míst, kde jsem je neměl pro fotografování v příhodném místě, ukončil jsem filmování a zlehka jim zamával. Gesto si vyžádalo jejich pozornost a po chvíli koukání odešly hlouběji do lesa. Písek na cestě se stával hlubším a chůze tím obtížnější, ale po chvíli jsme měli zase udusanou zem pod nohama.
Cesta vedla stále rovně a já měl pocit, že s každým kilometrem narazíme na odbočku, která nás k jezeru přiblíží. Po pěti kilometrech lesem, kde nás doprovázelo srnčí, jsme se konečně přiblížili. Zvolil jsem úzkou cestičku, ze které jsem očekával nějakou odbočku, jenže borovice na mapových podkladech značně vyrostly. Nakonec se objevila i schůdná odbočka, úzká a temná jako cesta pohádkovým lesem. Mezi léty 2003 a 2012 se les neskutečně změnil.
Velmi mě zajímalo, jestli na hladině bude nějaké vodní ptactvo a pokud ano, tak jaké. Blížili jsme se pomalu a potichu. 
Z naší pozice jsme nemohli nic vyplašit.
Vyšli jsme z boří a koukám na to před sebou. Snad jsem to minul, nebo je to kousek dál? Ne, most na ostrůvek tady je, ale kde se poděla voda? Jezero je vyprahlé jako troud. Jen na dvou místech bylo mokré bahno a menší loužička vody. Kromě těchto dvou míst se dalo v jezeře normálně chodit po písku. Silný pach zvěře prozrazoval nedávnou návštěvu prasátek a srnčí.
Na břehu jezera jsme spatřili pěknou noru, která svou velikostí připomínala noru liščí. Koukal jsem smutně po okolí a pořád jsem tomu nemohl uvěřit. 
Zkoumal jsem blízké okolí, jestli není voda níž, ale tam bylo sucho jak v hrachovině.
Pořídil jsem několik dokumentačních fotografií a jezero jsem si pořádně prošel. Nalezl jsem několik starých škeblí rybničných a různé trávy. Nedaleko od vody se také válelo pár kousků liščího trusu, což prozrazovalo nájemníka nory.
Písčitý břeh téměř na troud vyschlého jezera lákal k odpočinku, a tak deka přišla vhod. Zatímco se manželka slunila, já přezbrojil na makroobjektiv. Zaujala mě rostlina, která vyrůstala z rašeliniště. Nijak sice nekvetla, takže její určení je proto pro mě těžší, nicméně byla jediná, která se v bahnisku uchytila. Na březích jsem se věnoval trávám. Kapky rosy se mi sice na listech zachytit nepodařilo, neb jsem nebyl schopen udržet ruce v klidu v požadované vzdálenosti plus mínus jeden milimetr. Scéna sama nebyla nijak vyjímečná a připravit pro ni stativ by nebylo až tak jednoduché.
Slunce nabíralo pomalu výšku nad obzorem a mně se zalíbila oranžová barva nasvícené trávy s dlouhými stonky. Scéna se vytvořila sama, a 
tak stačilo využít oranžově nasvícených květů bojínku lučního (Phleum pratense) jako bodů svítících ve tmě. Jelikož vzdálenost jednotlivých květů spolu s pozadím vytvořily zajímavou kompozici, nazval jsem ji Demonic. Trs trávy totiž vytváří hlavu a dva svítící body zase oči.
Když jsem prošel jezero tam a zpátky, nemohla mému zraku uniknout zajímavá rostlina, která jediná svého druhu vyrůstala z bahnité směsi.
K mé smůle nebyla okrášlena květem, a tak se mi ji nepodařilo determinovat. Proto se k jezeru vydám znovu na jaře, což by mělo mnohé usnadnit.
Zaujal mě také nejeden motýl. Vzhledem k tomu, že sem příliš často lidská noha cestu neváží, je místní zvířena poměrně přívětivá. Malý motýlek si oblíbil moji botu a když musel poodlétnout, vrátil se na botu zpět. Okáč poháňkový (Coenonympha pamphilus) odpočíval na hovězinové usni a já na písečném břehu.
Na trusu lišky zase klidně odpočívala babočka admirál (Vanessa atalanta). Zvláštní to pohled. Očekával bych ji někde na kopřivě. Liška snědla zřejmě něco dobrého 🙂 Nastal čas vrátit se zpět. Co jsme chtěli vidět, to jsme viděli a výlet to byl velice pěkný. Pro obnovu hladiny na jezeře by to chtělo řádně kopnout do země nebo pořádně zapršet a smočit tak žíznivé písky. Mrtvo zde ale rozhodně není…
