Výlet do Lednice
Již dlouho jsme si s manželkou slibovali, že bychom měli opět navštívit Lednici. Malé městečko v pohraničí, které zná snad každý. Obec Lednice má nejenom jeden z nejhezčích zámků v Evropě, ale také je zde mnoho jiných lákadel, a to ať už v samotné obci, nebo okolí. Nás zajímal především areál zámeckého parku. Po dálnici je to z Brna kolem půl hodinky předepsanou rychlostí, čili rychle a snadno dostupná lokalita.

Je jaro a všechno ožívá. Pomalu rozkvétají rostliny, tráva se začíná zelenat a slunce už má dost síly, aby pořádně zahřálo. V tu chvíli bylo pro nás nejdůležitější, že v ptačích koloniích zámeckého areálu to kypí životem a letecký ruch by mohlo závidět i newyorské letiště.
Neustálé shánění potravy, větví a chroští na úpravy hnízda. Zkrátka stále je něco ve vzduchu nebo ve vodě či na souši.

Lákadla pro hledáček
Koho ale ptáci nezajímají, je zde mnohem více lákadel a objektů k fotografování. Celý den je možné pozorovat a fotografovat srny, které při troše pozornosti lze zahlédnout v areálu. Lidé chodí kolem bez povšimnutí a když jsem je natáčel při polední siestě, zajímala je moje technika víc než to, čemu věnuji svou pozornost. Také je zde mnoho zákoutí pro krajinářskou fotografii, kdy za rozbřesku či západu slunce lze pořídit zajímavé záběry. Zákoutí a objektů je zde hodně, takže snadno můžete najít takový záběr, který už před vámi někdo nedal na pohlednici. Ať už jde o stavby nebo krajinu samotnou, protože  v rozkvetlé zahradě, protkané vodními kanály za rozbřesku a ranní mlhy nenajít zajímavou kompozici zkrátka nejde.Je tedy logické, že nepřeberné množství svatebních fotografů míří právě sem, aby nevěsta měla ty nejkrásnější vzpomínky na svůj velký den.

Stromy, keře a květiny jsou objekty, jež potěší oko každého makrofotografa, a když si počká na příhodnou chvíli, lze pořídit fotografie mnoha hmyzích zástupců. Zkrátka pokud byste jako fotograf přírody v areálu strávili třeba měsíc, jistě budete stále nalézat něco, co vás zaujme.

Lákadla pro můj hledáček
Vyrazili jsme do Lednice za jediným účelem, a to za pozorováním vodního ptactva. Sice jsem se fotografování letovek ptáků dosud nevěnoval a tohle měla být moje takřka „premiéra“ a kromě několika předešlých návštěv rybníků, které nahradily obec Mušov s kamarády, jsem si to pořádně ani nezkusil, tak nějak jsem pochopil, jak na to.V nastavení fotoaparátu jsem pozměnil několik parametrů, jako například sledování objektu ostatními ostřícími body, a trochu jsem přiclonil pro větší hloubku ostrosti, protože při rychlosti kolem cca 30 km/hod jen stěží dokážu zaostřit na oko okřídlence. Co fotoaparát pobere a na co zaostří, to na fotce bude. Hlavní  je, dostat letce do hledáčku a v příhodnou chvíli zmáčknout spoušť.

Jako u každého začátečníka, i v tomto oboru je třeba si vybrat něco snadného a dostupného. Pro mě to byli racci chechtaví, kteří se v areálu vyskytují v největším počtu z vodního ptactva a také jsou pro hledáček mnohem dostupnější. Protože patří do řádu dlouhokřídlých, jsou na fotografii i z poměrně větší vzdálenosti snadno zachytitelní a mně přišli jako nejlepší učební pomůcka.
I když se občas konal přelet kormorána velkého (Phalacrocorax carbo), který je trnem v oku rybářům a častým terčem myslivců, nebo volavky popelavé (Ardea cinerea), jež je jedním z nejelegantnějších ptáků, co znám, věnoval jsem se ponejvíce právě rackům chechtavým (Chroicocephalus ridibundus).

Divadlo začíná
Po pozorování několika hus velkých (Anser anser) na nedalekém ostrůvku jsme se přesunuli k rybníku, kde racci vyvíjeli největší činnost a kde možnosti fotografování byly mnohem příznivější. Rozehřátý posekaný rákos poskytl vcelku „pohodlný“ posez pro pozorování a fotografování ptactva.
Prvním krokem bylo pozorování, jakým způsobem racci jednají a jak se chovají. Odkud a kam létají. Na to,  abych se o nich něco dozvěděl, samozřejmě několik hodin nestačí, ale i tak člověk získá nějaké informace z jejich života, byť jsou to jen stopové prvky 🙂

Ve vzduchu panuje čilý ruch a vůbec nevím, na co se zaměřit dřív. Slunce je ještě nehezky ostré, ale už je čas začít trénovat. S ohniskem 672 mm (300 mm + extender 1,4x = 420 mm x 1,6 crop (ořez)) se to zdá snadné. Na objektivu přepínám minimální zaostřitelnou vzdálenost na tři metry. Zpočátku jsem zkoušel vzdálenější lety, neboť čím blíže je fotografovaný objekt a tím pádem i větší v hledáčku, tím hůře se dá usledovat, tedy alespoň zpočátku.

Protože je víkend a areál je plný lidí, působí člověk s větším fotoaparátem dost exoticky, zvláště pak, má-li na sobě maskáče kvůli zašpinění a fotografuje „o sto fleißig“ naprosto běžné ptáky, kteří jiným nestojí ani za povšimnutí. Raději si zapálí cigaretu a diskutují o tom, jak je to „se_e“ v práci, aniž by naslouchali ptačímu zpěvu nad nimi a sledovali další životní projevy okolo. Lidé zkrátka neumějí relaxovat.Občas slyším, jak někdo mluví o mně a stále za mnou někdo prochází, aby se podíval zblízka, co že to mám v ruce. No co by? Nekouřím, nechlastám, tak mám fotoaparát – jednoduchá volba. Dělám, co mám rád a co mě baví.
Sice slyším na můj účet vtipkovat, ale beru to jako zavedený folklór, který zažívá asi kdejaký fotograf přírody a nejsem v tom určitě sám 🙂

Je čas přesunout se na jiné místo. Vyhnout se davu a mít tak letce podstatně blíže, protože stojící postavy za mými zády u racků nevzbuzují důvěru a tu a tam pták změní směr a já ho chci dostat do hledáčku čelně.
Na druhém místě jsou ptáci častěji blíže, ale také pozadí za nimi je blíže. Krom několika větví, z jejichž zákrytu se rackové ke mě blíží, problémy se zaostřením nemám. Problém nastává pouze s ubývajícím světlem, kde v zápalu zachycení akce zapomínám „poštelovat“ ISO a díky opravdu dlouhým časům závěrky, které jsou s tak dlouhým ohniskem sotva udržitelné natož udržitelné v pohybu s dynamickou scénou, nejsou fotky ostré. Zkrátka celá série byla rozmazaná. I bez toho vzniklo odpadu více.

Za zády se mi začali zase shlukovat přihlížející a tak nastal čas asi desítku návštěvníků opustit a přesunout se jinam. Původně jsem se chtěl jen protáhnout, ale když jsem vstal, byl mi položen dotaz jedním návštěvníkem, kterému jsem tak úplně nerozuměl a tak jsem ho vyzval, aby otázku zopakoval. „To je 70-200?“ zněla otázka návštěvníka. Odpověděl jsem, že je to třístovka, načež návštěvník odpověděl, že má 70-200. Zřejmě mu tvar a délka objektivu připomínal ten jeho. Celá diskuse od počátku směřovala k jedinému cíli, a to že můj pes je větší než váš pes, jak zaznělo v jednom filmu. Zde nebylo co řešit a raději jsem místo opustil, než bych se pouštěl do podobných debat.
Byť jsem pána s paní, před kterou chtěl zřejmě zazářit, potkal několikrát, fotoaparát z brašny nevytáhl. Tak si nechme každý svoje 🙂 Na diskuse s cizími lidmi, jejichž důvodům moc nerozumím, jsem příliš plachý člověk.

Přesunuli jsme se na další místo, čímž jsme jiného fotografa z místa „vyhnali“. Možná končil, možná ne. Snad se ale nezlobil, sednul jsem si dobrých pět metrů od místa, kde stál. Zde jsme vydrželi do doby, než se slunce schovalo za stromy. Kde se vzala, tu se vzala potápka roháč (Podiceps cristatus). Plula u protějšího břehu ostrova a vždy po pár vteřinách zmizela pod hladinou. Protože jsem ležel na břehu s nohama ve svahu a lokty ve vodě, měl jsem docela omezený pohyb do stran. Potápka roháč dokáže pod vodou uplavat neuvěřitelnou vzdálenost, takže jsem k fotografování nedostal příležitost prakticky žádnou.Nicméně jsem byl velice rád, že jsem ji mohl pozorovat, byť má přítomnost i takto na dálku mohla způsobit její obavy a přesunula se proto o několik desítek metrů na jiné místo v ose neměnící se vzdálenosti ode mne.

Fotografování na souši
Jak už jsem se zmínil na začátku, i na souši si zde člověk najde své. Při návratu jsme opět pozorovali čtyři sudokopytníky z rodu srnec. Mamina s děckama byli na pastvě. Mladý srneček, stará srna a další dvě samice se popásali na zeleném trávníku jen několik desítek metrů od cesty. To se jen tak nevidí. Chvíli jsme je pozorovali a protože jsme je nechtěli rušit, nesnažil jsem se přibližovat. I pro ohnisko 672 mm byli dost daleko na to, aby jeden kus na fotografii vynikl.

Cestou jsme potkali sýkory koňadry (Parus major) a u vody láteřil brhlík lesní (Sitta europaea), který se mi schovával za stébla trávy. Dále jsem si všiml na zemi pasoucího se holuba hřivnáče (Columba palumbus), který mi po chvíli zalezl do dolíku a já ležící v trávě neviděl pomalu ani hlavu. Světla málo, vzdálenost takřka optimální a holub nespolupracuje 🙂 Snad příště holoubku.

Výborný výlet, avšak na mé potřeby dosti krátký, jsme zakončili cestou kolem skleníku a zámku samotného. To mě ještě stihl zastavit mladý pár ze Slovenska, abych je společně zvěčnil. Byť jsem je upozornil, že na mobil fotce budou tmaví, chtěli, abych zmáčknul ikonu na displeji. Až dnes mě napadlo, že jsem mohl použít zlatou odraznou desku, kterou mám v batohu na fotografování rostlin. Tak snad si vzpomenu příště, až mě zase někdo požádá.
Se slunečním kotoučem mizejícím za horizontem ve zpětném zrcátku, opouštíme tuto překrásnou oblast právem nazývanou Perla Moravy.

Poznámka: Všechny zmenšené fotografie se dají zobrazit ve větší velikosti na nové záložce stejně jako v ostatních článcích. Stačí na fotografii najet a klepnout na ni myšákem 🙂

Please follow and like us: