Předmluva: LIDSKÉ CHOVÁNÍ
Jak se chovat v přírodě si myslíme, že víme všichni. Bohužel se tak většina z nás nechová vůbec. Asi nejznámějším nešvarem a lhostejností jsou všudypřítomné odpadky. Ať jdete jak hluboko do lesa chcete. Třeba i desítky kilometrů napříč, všude narazíte na známky této civilizační choroby. Další v řadě je hluk, který mnohdy předčí cokoli ze zvířecí říše. My si v lese nepovídáme, my na sebe povykujeme, hulákáme, ba co dím, my na sebe přímo řveme!
Sbíráme bez skrupulí cokoli, na co narazíme. Ostružiny, maliny, jahody, borůvky, brusinky, houby. V tom by až tak problém nebyl. My si ale nezobneme, my to přímo žereme. Vysbíráme, co se dá a děláme byznys ze všeho, co se dá prodat. Nebereme tolik, co potřebujeme, ale bereme tolik, co uneseme a ještě to kolem zničíme. To se týká především sběračů borůvek.
Ano přátelé, to jsme my, lidská rasa. Hamižní, sobečtí a člověk – já, je vždy na prvním místě. Na ty ostatní, ty, kterých je zde na planetě mnohem víc než lidí, vůbec nemyslíme. Jak bychom mohli, my nemyslíme ani na ostatní lidi, natož si vzpomenout na ostatní společenství této planety.
Nikdo není víc než člověk a člověk není víc než kdokoli jiný či cokoli jiného na této planetě. Jsme si rovni, a to ať už si myslíme, že jsme chytřejší, kreativnější, máme rozum či duši. Omyl přátelé. Pohání nás stejné instinkty, máme sklony ke stádovitému chování, aniž bychom nad tím dokázali přemýšlet. Chováme se hůře než zvířata a každý z nás v mezních situacích je schopen těch nejhorších věcí, které si ani normálně neumíme představit. Bez ohledu na to, co si teď o tom myslíme. Jsou to instinkty pro přežití. Jsme ale jediní, kdo si znečišťuje svůj životní prostor a pitnou vodu.
Kdy jsme ale ztratili rozum? Kdy každý začal myslet jen na sebe bez ohledu na okolí? Máme to snad v sobě? Je to naše temná strana, která je daní za náš rozum a tvořivost? Vyhyne díky tomu lidská rasa? To jsou otázky, na které může být těžké nalézt odpověď. Snad jen na tu poslední lze odpovědět jednoduše. Ano, vyhyneme a s sebou vezmeme vše, co nám neuletí. Jsme tak zabráni sami sebou, že pro přežití vyhubíme naprosto všechno. Posledního brouka, posledního červa, cokoli, co nám pomůže přežít zahubíme… I když, poslední červ sežere nás…

FOTOGRAFOVÁNÍ V PŘÍRODĚ
Když se vrátím k fotografování přírody, jsme my fotografové tak trochu odstrkováni ostatními spolky. Ať už dochází k nedorozumění mezi ornitology a fotografy, myslivci a fotografy či lesní nebo mysliveckou stráží a fotografy. Je to podobné, jako když potápěči jsou trnem v oku rybářům, a to všechno zcela neprávem.
Osobní zkušenost naštěstí nemám, ale upřímně říkám, nikoho šetřit nebudu. Ale aby nebylo nabyto mylných dojmů, je třeba si zopakovat kodex, který se týká nejenom fotografů.
Je třeba dodržovat nejenom platné zákony, ale je potřeba si sáhnout do svědomí. Když něco zákon neobsahuje, je správné se chovat tak, že zákon sice neporušuji, ale nechovám se správně, jak bych měl? Máte-li svědomí, musíte cítit, co správné je a co není. Pokud to necítíte, svědomí nemáte a věřící by řekl, že budete zatraceni, já říkám, jednou na to šeredně dojedete.
Zkrátka a dobře je třeba se chovat tak, abychom přírodě neškodili. To znamená, sejdeme-li z cesty, pečlivě se díváme, kam šlapeme. Mnozí ptáci hnízdí na zemi a na to je třeba myslet. Všude má někdo domov. I myš, hraboš či rejsek. Jakkoliv vám přijdou zbyteční, jsou součástí velkého kolotoče života a tvoří tak v potravním řetězci nepostradatelný článek, který nakrmí káně, kunu, sovu, lasičku, a to ať v lese, vinohradu nebo na vašem políčku. Když jeden článek zmizí, oslabí to ostatní a začnou mizet další. Zejména sovy mají problémy s dostatkem potravy při dlouhé zimě a stává se, že při nedostatku potravy vynechají na jaře snůšku.

Nerušit živočichy v blízkosti jejich hnízdišť znamená, abychom nelezli do blízkosti hnízda, ovšem každý živočich je plachý jinak. Budete-li vyrušovat například dudka a polezete mu k hnízdu, je docela možné, že už tam příští rok hnízdit nebude. Naproti tomu, pokud projdete kolem zaječí jamky, zajíc má pro tyto případy vyrušení v záloze pár dalších, ale také se může stát, že už ho v téhle jamce neuvidíte nikdy. To znamená, že i podle českého zákona je nesmysl stavět fotografický kryt v blízkosti hnízda, aneb místa, kde se živočichové rozmnožují. Taková vzdálenost se může lišit. Dle mého je minimální vzdálenost, na kterou se v tomto případě můžete přiblížit taková, kdy s ohniskem 480 mm (s cropfaktorem 1,6, bez cropu 300 mm) živočich zabere 1/4 hledáčku vašeho fotoaparátu, pokud se jedná o hnízdo uzavřené, tedy v dutině, a dvojnásobek, jedná-li se o hnízdo otevřené. Není to však nikde uvedeno, je to jen z mého pocitu, kdy už si obyvatel hnízda povšimne potencionálního nebezpečí. Vše se týká fotografování z krytu. Zákon nestanovuje vzdálenost a tak nahrává všem špekulantům a jsou lidé, co toho hojně využívají nebo na to úplně kašlou a strkají fotoaparáty až do hnízda.
Úpravy v okolí hnízda, takové, abyste viděli dovnitř, je také pěkná pitomost. Můžete tak udělat prostor predátorovi a bude to jen a jen vaše vina, když hnízdo zlikviduje. S tím si pak bojujte sami a nesvádějte to na přírodu.
Jako špatný příklad též můžou posloužit neuvědomělí motorkáři a čtyřkolkáři, kteří hledají v přírodě zábavu a povyražení. Motorkář na fotografii se baví jízdou v terénu. Neuvědomuje si však, že ve břehu pískovny hnízdí břehule, které omezuje a vyplašení rodiče nemohou tak často krmit. V horším případě dochází k úhynu některých mláďat a postupnému celkovému zmenšení populace břehulí.

Obyčejné pozorování zvěře je však jiná kapitola. Tam můžeme od srnčí být v krytu klidně tři metry a vůbec o nás nemusí vědět. Takové pozorování je třeba naplánovat a kryt zhotovit v předstihu stejně jako u ptáčků. Je také třeba se podívat, kde ho zhotovujeme a jestli tím neškodíme někde jinde. „Udělal krok a zašlápl bažantici na vejcích, udělal druhý…“ Známe z pohádky, ale i takoví jsou mezi námi. Je třeba od fotografování upustit, jestliže by to mohlo fotografovaného živočicha nebo rostlinu ohrozit. Co z toho plyne? Nebudu vytrhávat rostlinku ze země jen proto, abych ji mohl dát do klipu a vyfotit ji na mnou zamýšleném pozadí. Nebo nepůjdu hledat jeden lépe vypadající kvítek na louce, čímž pošlapu nesčetné množství dalších chráněných rostlin.
Nebudu pronásledovat, nebo se plazit za zvířetem, pokud hrozí, že po vyplašení by mohlo vběhnout například pod kola auta, nebo ho nějakým způsobem dostat do úzkých. Příjde mi také hloupé, což někteří fotografové hmyzu praktikují, že chyceného jedince dají do mražáku, aby se při fotografování brouček nehýbal. To mi jako korektní fotografování nepřipadá a dělají to jen výše popsaní hulvátští jedinci bez svědomí.

Dodržujte prosím zákazy nejen v případě rezervací, národních parků a chráněných oblastí. To se týká jak vstupu do zakázaných zón, tak stavby krytů. Zkrátka chovejte se tak, abyste měli co nejmenší vliv na prostředí, ve kterém se pohybujete. Ať už si namlouváme cokoliv, ten vliv na prostředí máme vždy. Nikdy také nezveřejňujte hnízdiště nebo výskyt chráněných druhů. Lidstvo je zvědavé a nekouká vlevo, vpravo. Jen čučí jak sviňa ve rži a sleduje pouze svůj vlastní záměr – já to musím taky mít, musím to také vidět, který směřuje ke svému vlastnímu prospěchu. Raději si takovou informaci ponechte pro sebe nebo alespoň neuvádějte přesná místa.

JAK NÁS VIDÍ PŘÍRODA
Člověk je pro přírodu nebezpečný ve všech směrech a pro všechny druhy. Jsme savci, jsme predátoři. Vše co nás zmerčí raději prchá. Jsme jedni z těch, kteří vzbuzují v ostatních živých tvorech strach a ještě navíc máme (jako jedni z mála) bílé bělmo a to je vidět až na stovky metrů, zkrátka daleko, a i to je lepší schovat. Jsme cítit pachem predátora a protože zabíjíme vše živé po tisíce let, každý živočich se nám raději vyhýbá. Protože už to nikdy nezměníme, musíme se v přírodě maskovat, abychom mohli něco vidět. Ani maskování však není úplně všespásné.
Zamaskovaný chlap, pod nímž země duní jako při shánění krav do chlíva a z pórů mu čpí dehet jak z navlhlého popelníku a další toxické látky, které obsahuje tabák, moc úspěchů také mít nebude. Dobré nejsou ani umělé vůně, které se v přírodě nevyskytují. Zkrátka čich mají zvířata na lepší úrovni a s tím je třeba počítat. Se zrakem to mají ale někteří horší.
Pokud jde o přežvýkavce, tedy srny, jeleny, daňky a další, můžeme být celkem klidní, neboť nás budou vidět podobně jako na spodní fotografii. Týká se to i zajíců a nočních lovců, tedy šelem. Reagují zejména na pohyb, pach, otřesy… (Barevně, stejně jako my vidí například pštros emu, který ovšem po našich lesích neběhá).
Pokud jde o pěvce, tam musíme být mnohem obezřetnější. Tito ptáci vidí velmi dobře a všimnou si kdejakého pohybu. Jestli vidí stejně jako my nebo jen v odstínech šedé, je předmětem spekulací a dohadů vědců. Někteří vědci totiž tvrdí, že schopnost rozpoznávat barvy se vyvinula v třídě savců pouze u primátů, a to z toho důvodu, aby rozeznali zralé plody od nezralých.
Lze tedy předpokládat, že ptáci, byť nejsou savci, jejichž jídelníček se skládá z rostlinné složky (bobulí a jiných rostlinných plodů), mají také tuto rozlišovací schopnost podobně jako primáti. Ale to je věc dohadů. Ať je to jak chce. Pro fotografování ptáků se je třeba kvalitně maskovat a zůstávat zcela bez pohybu. Ptáci, ač se to na první pohled nezdá, mají také výborný čich a sluch.
U výše zmíněných savců nám postačí odstínově nevynikat v okolí a zůstat bez pohybu. To znamená, že pokud byste měli oblečení flekaté podobně jako maskáče, jen by byla použita barva tmavě modrá v kombinaci s modrou, nebudete většině savců žijících v lese nijak zvlášť na očích, ovšem u ptačí říše si můžete získat nežádanou pozornost.

Jít do lesa není jen tak. Nemusíme za celý den potkat vůbec nic. Když máme dobrý vítr, není problém. Opačně však nemáme moc šanci. Zvěř nás cítí hodně zdaleka, a tak se nám raději vyhne. S hlukem naší chůze je to podobné. Pokud chceme být opravdu tiše, je potřeba jít opravdu velmi pomalu a našlapovat krůček po krůčku, Ideální podmínky jsou po dešti a za větru, který pofukuje proti naší chůzi. Na mokrém listí nešustíme, a tudíž nejsme tolik slyšet a vítr rozšumí les. Ten nás pak většinou přehluší a kdejaký šustot zvířata nevyplaší.
Můžeme toho pak vidět mnohem více a pokud lesem neproletí autem myslivec jako blázen s potřebou adrenalinu z terénní jízdy, nebude nic vyplašeno.

PROBLÉMY PŘI FOTOGRAFOVÁNÍ
Ti, co mají za sebou vojenskou službu vědí, že se bez pohnutí dá klidně vydržet několik hodin, ale lze to vyřešit i jednodušeji, a to postavením fotokrytu. V takovém fotokrytu nejste vidět a při čekání se klidně můžete napít, natáhnout si na trojnožce nohy nebo si sundat nějaký svršek v horku, či naopak se v zimě přiobléknout a dát si z termosky horkého čaje. Takový kryt ale nemůžete postavit, kde se vám zachce. Pokud nejde o vaši vlastní zahradu nebo pozemek, můžete se setkat s mnohými problémy. Může být potřeba se dohodnout s majitelem pozemku. Popřípadě požádat o povolení pro postavení krytu v CHKO, NPR, NP. Což pokud nejste uznávaným odborníkem či nejste zašťítěn asociací profesionálních fotografů asi dost dobře nejde. Musel by vás někdo k sobě přibrat. Bez známostí, stejně jako za komunistů jste namydlení 🙂
Na druhou stranu je to možnost, jak zamezit návalu amatérů a lidí neznalých místní flóry a fauny. Co se týče státních lesů. Myslivec není veřejným činitelem, a tak vás ve fotografování nemá žádné právo omezovat. Pokud jde o mysliveckou stráž, ta je sice ze zákona veřejným činitelem, ale jejím úkolem je potírat pytláctví a dozírat na průběhy honů a podobných akcí. Pokud dodržujete výše vypsané zásady, nemá myslivecká stráž žádné právo vás ve státním lese nijak omezovat. Někteří myslivci si totiž myslí, že je les jejich, zvěř je jejich a vy se jim tam pletete. Není to pravda a pobyt v lese s honitbou nemá nic společného. Honitba je území, kde je určenému mysliveckému spolku a jejich členům povoleno lovit v mezích platného zákona. To neznamená, že jim území patří. Zákon jim ukládá se také o lovenou zvěř starat. Neznamená to, že zvěř nemůžete fotografovat. Zákon nijak neupravuje, kdy do lesa můžete a kdy ne. Není zde totiž otevírací doba, proto máte stejné právo se v lese nacházet po soumraku jako myslivec. Jen si dejte velký pozor, aby vám nezastřelili vašeho pejska nebo přímo vás.

Je to zřejmě dáno tím, že myslivec po soumraku v lese jiného člověka neočekává a vše co se pohne, považuje za zvíře k odstřelu.
Osobně to beru tak, že když byl myslivec na místě dřív, nebudu mu překážet. Pokud jsem tam byl dřív já, očekávám, že nebude rušit on mě. Klidně ať na posedu sedí, jen ať nedělá hluk.

Lesní stráž s mysliveckou stráží nemá vůbec nic společného. Každou jmenuje jiný úřad. Může se ale stát, že obě funkce zastává tatáž osoba. Ani lesní stráž vás nemá právo ve fotografování nijak omezovat za předpokladu, že jste nepřelezli plot lesní školky nebo neporušili nějaký zákaz. Lesní stráž má dokonce v přísaze, že nesmí překročit svou pravomoc. V průkazu je také uvedena její působnost. Je dobré se tedy seznámit s lokalitou dopředu, abyste věděli, kde se právě nacházíte. Průkazem se musí lesní stráž prokázat a musí mít také odznak. Pokud ne, klidně ho pošlete tam, kam i pan král musí pěšky.

Zde si můžete stáhnout malý výcuc z patřičného lesního zákona, který si můžete vytisknout a vzít s sebou a v případě problémů jím můžete deklarovat svá práva. Je ve formátu doc, což dnes zobrazí každý mobil.

Z toho vyplývá, že je někdy nutnější se dobře maskovat více před člověkem než-li před zvířaty. Samozřejmě je vždy lepší s každým člověkem po dobrém vycházet, neboť nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit, ovšem šlapat po sobě také nenechte. S rozumným člověkem se dá vždycky nějak vyjít a s blbcem to nikdy nebude lehké.

Snažte se tedy v přírodě chovat ohleduplně, své odpadky si s sebou odneste domů a zbytečně nevyhledávejte konflikty s ostatními návštěvníky lesa. Co mám zkušenost, tak v hejkalovi mě myslivec neviděl ani na dvacet metrů, byť se rozhlížel kolem. Před lidmi maskuje dokonale 🙂

Please follow and like us: