Po nekonečně dlouhých směnách v práci dozrál čas na pár dnů dovolené s tím, že konečně (brňáci prominou), z hnusného města vypadnu do přírody. Spojilo se příjemné s ještě příjemnějším a vyrazil jsem za manželkou do Lázní Aurora v Třeboni.
Lázně jsou pouhý krok od přírody v klidném prostředí a několik dalších kroků od rybníka Svět. Kraj je proslulý především jako významná ptačí oblast. To není jen fráze, ptáků je tam opravdu hodně a mnoho druhů.
Tam, kde v jiných městech najdete holuby, v Třeboni dominují kavky. Sojka si sedne na větev tři metry od vás, a takhle udělá ve vaší blízkosti třeba i čtyři přelety. Jenže mít v pozadí auta u hotelu nebo budovu by fotce moc nesvědčilo.
To všechno platí pro blízkost lidského obydlí. V CHKO Třeboňsko je to úplně jinak, ale postupně…

V den mého příjezdu jsme se byli v poledne jen tak projít. Fotovýbavu jsem nechal na hotelu. Několik málo metrů od nás se procházela veverka – černá forma. Pozorování nebylo dlouhé, ale zato to bylo moc příjemné setkání, které by si s pozadím rozkvetlé louky nějakou fotografii jistě zasloužilo. To se mi stává vždy, když fotoaparát nemám s sebou. Jakmile nasadím teleobjektiv, je třeba být k získání fotografie neskutečně trpělivější, neboť tyto náhodné situace se jaksi nedostavují.

CESTA KOLEM SVĚTA
Druhý den jsme se vydali na dvanáct kilometrů dlouhou, nenáročnou procházku v podstatě po rovině. Těšil jsem se, až se přiblížíme k bažinám, kde by měly kvést dvě vzácné rostliny. Jedna žebratka bahenní (Hottonia palustris) a druhá ďáblík bahenní (Calla palustris). U obou jsem však byl odkázán na dosah teleobjektivu a především omezen velkou ostřící vzdáleností 1,5 m.
Pro makroobjektiv 100 mm byly obě rostliny příliš nedostupné uprostřed močálu. Ideální by bylo něco mezi, s čím se dá ostřit od půl metru a má to dost dlouhé ohnisko. Proto jsem obě květiny pojal spíše dokumentačně.

U ďáblíku bahenního navíc vždy u květu „zavazel“ nějaký list a s kompozicí nešlo nic moc dělat. Po krátké fotozastávce jsme se přiblížili k rybníku Dolní Zlatník. Na loukách jsem se snažil najít nějaké další motivy, ale vítr byl tak silný, že se makro fakt fotit nedalo, což ukazuje krátké video, které jsem připravil.

Video nastiňuje stav počasí (větru), jaké toho dne bylo a v podstatě všechny dny 🙂 Po přepnutí na youtube si ho můžete přehrát ve full HD kvalitě. Video naleznete jen na této stránce, protože je označeno jako neveřejné…

Dobré rozptýlené světlo je fajn, ale když takhle fouká, je velice těžké manuálně či automaticky zaostřit s nízkou clonou tam, kde právě potřebuji a o kompozici ani nemluvě. To by chtělo minimálně pořádný zákryt nebo bílý stan 🙂 Nic z toho ale běžně netahám a tak jsem se odvážil vyfotografovat jen několik rostlin. Mezi nimi kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), který mi mezi všemi padnul do oka. Sice se mi fotka líbí, ale sám cítím, že by cosi šlo vylepšit 🙂

Po nějaké době brouzdání mezi travinami a lučními květy jsme se přiblížili k dalšímu místu, kde nás zaujal starček potoční (Tephroseris crispa) a šli jsme si jej prohlédnout. Když jsem se snažil dostat rostlinu do hledáčku, pár desítek metrů odtud našla manželka orchidejku – prstnatce májového (Dactylorhiza majalis). To nám udělalo velkou radost a už jsem se věnoval květině zde nejvzácnější.
Pečlivě jsem prohledal okolí, abych nenatropil škody. Vše bylo bezpečné a druhý, teprve rozkvétající kousek byl ještě o kus dál na samém okraji louky. Co na tom, že je země zpromáčená. Nenechal jsem si ujít možnost orchidejku zvěčnit.
Chvíli jsem se s tím tam pral a pak jsem se přesunul zase na krásně modré květy zběhovce plazivého (Ajuga reptans), které jsou na louce plné žlutých květů sotva patrné. Přesto mě žlutě zářící louka doplněná růžovými a modrými květy, obklopená zelení fascinuje.

Zkontrolovali jsme i nedalekou louku za lesem. Dál jsme pokračovali po lesní cestě, kde nás doprovázeli nejmenší motýlci, kteří mi nedali kloudnou šanci fotografovat a ani je správně určit.
Sešli jsme z cesty na nedalekou louku, která jako všechny ostatní nebyla prázdná a i zde nechyběly posedy myslivců lačných po trofeji. Při zkouškách je totiž pro mladé myslivce výhodnější postavit si posed, než vyrobit jednodušší krmelec. Ten má tu nevýhodu, že se na rozdíl od posedu musí v zimním období doplňovat senem atp. Proto posedy rostou jako houby po dešti.
Po kontrole louky, jestli nám zde nepadne do oka něco vzácnějšího, třeba orchidej :-), jsme se zase vrátili zpět na cestu a pokračovali příjemným bezvětřím dále. Pozorování volavky popelavé, která se hodlala vrátit na hnízdo, nám prozradilo, kde se ukrývá. Volavka vzdálená méně než sto metrů byla velmi ostražitá a jak jsme se cestou vzdalovali, získávala na klidu.
Blízké přelety volavek jsou zde vůbec častým úkazem.

Po nějaké době  jsme se dostali zase k rybníku Svět, kde jsme chvíli spočinuli a dívali se na vlnky nebo spíš přímo vlny, které by se hezky vyjímaly při západu slunce na dlouhý expoziční čas. Vítr neustával a posedávání v tričku nedělalo podkožním buňkám, citlivým na chlad příliš dobře, a proto nastal čas hodit batoh na záda a přesunout se do nedalekého parku. Tam jsme natrefili na opuštěnou lavičku, do které se opíralo slunce. Prohřáté místečko znovu zlákalo ke krátkému odpočinku. Toho jsem využil k nahánění malé nazelenalé housenky bez chloupků, která po lavce putovala. Doba ostrého slunce však fotografii příliš nepřála a v tu chvíli jsem zapomněl použít pro změkčení světla difuzér.
Přimět housenku, aby se podívala do objektivu se zdá zhola nemožným úkolem, ale kolikrát stačí jednoduché slovo kuk a máte celou půl vteřinu na pořízení snímku 🙂 Při nastavení pomalé sekvence zbyl čas na jediný záběr, který nevyšel dvakrát dobře. Nicméně housenek je všude dost a lze to zkusit třeba někdy příště.

Zlatě třpytící se louka žlutavých květů pryskyřníků v záři poledního slunce zlákala mnohé fotografy k pořízení snímku. Nechal jsem květy bez povšimnutí, neboť vítr v kombinaci s ostrým sluncem by stejně kloudný výsledek nepřinesl.
Vzpomněl jsem si, že jsme se na jednom z dubů v loňském roce setkali s tesaříkem obrovským a tak jsme zbytek cesty prozkoumávali kmeny dubů, v nichž tesaříci mají své larvy.
Bylo mi však jasné, že ještě není jejich čas a také jsme nezahlédli jediného brouka tesaříku podobného.

Poněkud znaven jsem vzal místo na lavičce poblíž hotelu v parku a dopřával jsem nohám klid. Rozhlížel jsem se kolem a poslouchali jsme zpívající ptáky. Po deseti minutách nastal čas vyšlapat schody do hotelu. V mém případě přišel vhod výtah. Když jsme se blížili ke vchodu, už jsem tušil, co se stane.
Z lavičky vstal pán se svojí paní. „Mohl byste nás prosím vyfotit?“ zaznělo z úst sedmašedesátníka. „Právě z toho jsem měl strach“ odvětil jsem a s unaveným pohledem přijal fotoaparát do rukou. „My vám věříme“ usmíval se pár s vysvětlením, že nevypadám na to, že bych jim s ultrazoomem zmizel. „Chcete to na výšku nebo na šířku?“ položil jsem otázku veselým důchodcům, plným energie. „Raději na šířku“ domluvili se manželé. Poklekl jsem a pořídil jedinou fotografii. „Raději si to zkontrolujte, jestli je to v pořádku“ předal jsem muži do rukou zpět fotoaparát. Ten na displej chvíli zíral a pak řekl, že na to moc nevidí, protože svítí slunce, ale že to bude v pořádku. Snad také bylo.
Rozloučil jsem se tedy a vyrazil na pokoj. To že mi chválili foťák a že se paní ptala, co fotím, jsem už moc nevnímal a odbyl je slovy, že makro, rostliny a tak. Prostě přírodu. Lidi v podstatě ne.
Měl jsem v hlavě už jen jednu touhu. Dostat se na pokoj, stáhnou fotky do počítače a vyrazit na večeři 🙂 Jestli pak oslovili zase někoho jiného už nevím, ale rozhodně bych jim to neměl za zlé 🙂

NPR VELKÝ A MALÝ TISÝ
Další den ráno započala slavnostní akce. Lidé v historických kostýmech se začali shromažďovat poblíž zadního vchodu do lázní. Začala lázeňská sezóna. Objevilo se i několik místních fotografů, kteří vše dokumentovali a vláček, který tento den jezdil zcela zdarma, byl rázem naplněn důchodci.
Průvod započal u lázní a pokračoval do centra města, my jsme však měli plány jiné. Vyrazili jsme znovu do CHKO Třeboňsko. Tentokrát do NPR Velký a Malý Tisý. Pár kilometrů autem do obce Přeseka, kde jsem zaparkoval na malém plácku před fabrikou na okraji obce.
Dál jsme se vydali po lesní cestě, která byla sjízdná pouze pro traktor. Přišli jsme ke krásnému rybníčku, jenž ani na mapě nenese své jméno. Zde však cesta končila a my se museli vydat zpět. U louky jsme si řekli, že to zkusíme tudy, že snad do NPR nějaká cesta vede.

Střihli jsme to přímo na slatě, abychom se dostali do rezervace (NPR Velký a Malý Tisý). Překročili jsme potok Tisý, kde jsme zpozorovali párek kachen a přes několik dalších lesních ostrůvků jsme se snažili najít cestu do rezervace. Nebylo to však možné, neboť celá její hranice je obklopena tak hustými a neprostupnými křovisky, že lecjaká džungle je proti tomu sto let starý dubový les.
Holá lýtka bičovaly zdravé zelené kopřivy. Tu a tam bylo pod nohama více vody, než je zdrávo, ale vše jsme ustáli. V dálce se z rezervace ozývaly ptačí zpěvy spokojených a ničím nerušených opeřenců.
Podél močálu, který ve mně vzbuzoval svou temnou vodou respekt, jsme podle turistické mapy aplikace mapy.cz zamířili k vesnici. Přišli jsme až ke korytu Zlaté stoky, která dělila slatě od vesnice. Srna dávala tušit, že jdeme dobře a tak jsme se vydali po jejím břehu zpět do vesnice.

Cestou jsem se věnoval fotografování hmyzu, ale komáři a ovádi mě nenechávali v klidu. Na stéble trávy jsme objevili soumračníka jitrocelového (Carterocephalus palaemon), který se se svou družkou v poklidu věnoval rozmnožování svého druhu. Vzhledem k tomu, že jim nijak nepřekážela skutečnost, že jim vítr pod nohama mlátí se stéblem ze strany na stranu, v poklidu jsem se přiblížil a pořídil jsem několik fotografií. V tom „poryvu“ větru to však bylo celkem obtížné a tak pomoc přišla vhod. Tamča mi stéblo s motýly přidržela, aby sebou tolik motýli nemleli a já měl tak čas na několik expozicí.
Jelikož jsem si před léty v oddělení „Vše za 30 Kč“ koupil sadu šesti 50 mm svorek, které jsou v makrofotografii velmi užitečné jako držáčky (po spojení dvou např. drátem lze zafixovat stéblo trávy k něčemu pevnějšímu), nebyl jsem doposud štonc tohoto významného pomocníčka sestrojit.

Dalším trpělivým okřídlencem v trávě byla motýlice lesklá (Calopteryx splendens), která zde měla zřejmě pauzičku. Sice neseděla v nejlepším prostředí, přesto jsem fotografii zkusil s nejnižší clonou. O kus dál na mě v trávě koukala tiplice obrovská (Tipula maxima), která je často mylně označována za obřího komára, tedy většího samečka. Zde se však tiplice rovněž oddávaly pářícím rituálům, tak jsem blízkostí fotoaparátu nechtěl moc rušit 🙂

Neušli jsme ani deset metrů a Tamča objevila vážku obecnou (Sympetrum vulgatum), jak odpočívá na stéblu trávy. Hustá tráva však nedovolovala nějaký kvalitní záběr pro velikost vážky. Vždy něco zavazelo v záběru a to jsem to zkoušel ze tří stran.

Nakonec jsme se doposunovali k autu a vyrazili jsme do nedaleké obce Lužnice, odkud jsme se opět vydali do NPR Velký a Malý Tisý. Cesta v podstatě končila u rybníka Malý Tisý a pokračoval pouze její zarostlý náznak v metr vysokých travinách louky podél rybníku se rozléhající. Pokračovali jsme podle mapy, až jsme konečně přišli na lesní cestu.
U cesty seděla opět vážka obecná s ocáskem zahnutým nahoru, což jasně naznačovalo čekání na vhodného partnera. I přes její stav zůstávala dostatečně obezřetná a včas si blížících se dvounožců všimla a zakotvila o pár metrů dále.
Po naší levici se rozprostírala voda Jezera pod Tisým, na jehož hladině se potápěla labuť velká, která měla nedaleko hnízdo.
Kachny na Malém Tisém byly tak ve střehu, že aniž bychom dělali jakýkoliv hluk, na dobrých 150 metrů, byť byly v bezpečí na hladině, se vznesly a braly to šedesátkou do vzdálenějších míst. Místní polovnická společnost je asi moc nešetří. Strach z dvounožců mi přišel poněkud abnormální.

Pokračovali jsme po cestě a za rybníkem Malý Tisý končil les a před námi se rozprostřela louka. Dorazili jsme až na její konec, kde také končila i cesta. U jejího konce se na zemi povalovala újeď v podobě mrtvé slepice a zdálo se, podle peří kolem, že už někdo ochutnával. Byl tedy čas oběda 🙂
Na druhé straně louky jsme si vylezli na posed a s výhledem do okolí jsme se dali do svačiny, kterou jsme si zakoupili v Třeboni.
Výhled nám však zkazil burácející traktor s jedovými žlázami (postřikovací stroj) v přímém sousedství s loukou a tím pádem v sousedství NPR Velký a Malý Tisý a PR Olšina u Přeseky. Vesele se zde jedy valí do země.

Vyrazili jsme zpět. Na cestě, která byla dřívější alternativou k té hlavní, jsme nalezli mnoho louží s malými skokany hnědými. Jenže do nich pralo slunce. V trávě odpočíval na stonku lišaj paví oko (. Sice nám své barvy neukázal, ale i tak se mi moc líbil.
Takřka na konci rybníka můj pohled zaujaly jehnědy. Hledal jsem vhodný úhel, abych neměl v pozadí křovisko. V tom se k nám blížili dva příchozí v maskáčích a tak jsem fotografování rostliny ukončil, neb jsem byl s výsledkem spokojen. Pán byl vybaven teleobjektivem na ptactvo a paní se mě po pozdravu hnedle ptala, co že jsem to tam fotil? Myšlenkami jinde jsem odpověděl makro. Sice mi po pár dalších krocích došlo, že asi měla na mysli konkrétní věc, ale vracet už se mi ty tři metry nechtělo 🙂 Tímto paní a pána zdravím a omlouvám se za svoji nekomunikativnost 🙂

Pokračovali jsme mezi loukami. Když jsme se ohlédli zpět, měli jsme možnost pozorovat doslova mrak semínek smetánky lékařské, které s sebou hnal vítr krajinou. Připomínalo mi to australské andulky vlnkované, které se ženou za potravou. Na jakýkoliv záznam jsem nebyl připraven a za několik vteřin bylo po představení.
Na okraji louky se popásal zajíc polní a nám směr větru dovolil, abychom nebyli zpozorováni. Nemohli jsme však stát na místě věčně a tak po několika minutách jsme pokračovali zase v cestě. Zajíc nás sice po chvíli zavětřil, ale nijak mu to polední popásání nenarušilo.
Kousek od silnice pach rozkládajícího se torza srny prozradil místo posledního odpočinku, což po chvíli přeprala „vůně“ kvetoucí řepky. K autu už to byl jen kousek a kromě nápoje k zchlazení napomohla i klimatizace.

V hlavě mi ještě chvíli kroužila myšlenka, že bych si zašel zafotit do některého z botanicky pestrých koutků přímo v hotelu. Na druhou stranu tyto prostory byly koncipovány jako pelešárny a pohybovat se zde s fotoaparátem mezi lenošícími penzisty a lovit květy pěnišníků by mohlo působit dojmem přinejmenším neslušným. Proto abych se vyhnul tomuto poněkud neomaleným dojmem působícího, s nezřetenými úmysly jednajicího fotografa, pustil jsem takovou myšlenku z hlavy. Pěnišníků je přece plný zámecký park…

Ráno jsme proto vyrazili do zámeckého parku hned po snídani. Slunce už začínalo poměrně pálit, ale ve stínu se skrývalo mnoho květů. Bylo jich tolik, že jeden lezl do záběru druhému a udělat rozumnou kompozici mi činilo celkem problémy. Snad i tak se jedna či dvě fotografie povedly.
Jednou se mi povedlo dokonce spadnout při ztrátě rovnováhy. Zkoušel jsem blesk i přirozené světlo nebo difuzér. Nejhorší však bylo pracovat s byť lehkým, zato však všudypřítomným vánkem, který mi tu a tam udělal čáru přes rozpočet a zvyšoval tak mé úsilí pořídit kloudný záběr. V práci s difuzérem mi musela pomoct žena, protože bez dvou šikovných rukou navíc bych se prostě neobešel.

Please follow and like us: