15.8.2010 – 21.8.2010

Letošní rok jsme se vydali na krátkou dovolenou do šumavské přírody. Hodně jsem o Šumavě četl od známých českých fotografů a tak jsem se velice těšil. Ovšem nečekal jsem žádné zázraky ve svých úlovcích. Dovolená je pro mne turistickou záležitostí stejně jako pro moji ženu, takže čekání na zvířata několik hodin na jednom místě jsem neplánoval a fotografování pojal spíše jako dokumentaci z této návštěvy. Účelem bylo především poznávání této krásné a zcela jedinečné přírody. Kdybych se upíchnul na jednom místě na několik dní, je docela možné, že bych nic nevyfotil a už vůbec neviděl nic dalšího.

DEN PRVNÍ…

Narychlo naplánovaný itinerář v navigaci, který se má vyhnout především Praze nám výrazně zkracuje a zrychluje cestu, byť po necelých 100 km sjedeme z dálnice. Praha mne totiž vždycky jen zbytečně zdržela a pokud jsem nemířil právě tam, tak bylo zbytečné komplikovat si cestu.
Co zabalit? 1x pevná obuv, jedny normální boty a sandále na řízení. Oblečení standardní na jaro, léto a podzim, neboť takové počasí v létě panuje na Šumavě. Nesmí chybět pláštěnka a pro pozdní návraty i světlo. Beru čelovku s bílým a červeným světlem a do zálohy jednu malou potápěčskou svítilnu. Buzola a mapy jsou samozřejmostí. Pro má opotřebovaná kolena též nutností se staly turistické hole, které uberou námahu a výrazně pomáhají do kopce i z kopce. Po rovině pak máte nebývale svižný krok, pokud spěcháte.
Notebook, abych měl kam sypat fotky a samozřejmě veškeré nabíječky. Tedy na mobil, fotoaparát, GPS, nabíječka na baterie do blesku a noťas. Také trojnožku ameristep, kterou jsem více než na pozorování využil jako židličku u počítače. O fotoaparátu, objektivech a veškerém příslušenství už ani mluvit nemusím.
Dobré je též dovybavit se dostatkem balených tekutin na každý den a nějakou svačinkou.

Po dotankování zhruba 45 litrů benzínu vyrážíme z Brna za silného deště, ale ten postupně slábne a zůstává na Moravě. Venku je poměrně chladno, tudíž celou cestu nepotřebuji zapínat klimatizaci. Z dálnice sjíždíme na Pelhřimov a přes Jindřichův Hradec, což je první průjezdný bod v itineráři, pokračujeme do bodu druhého, kterým jsou České Budějovice.

Cesta je skvělá a užívám si, jak si jen řidič může užívat. Průjezd Vysočinou i jihočeskou kotlinou je parádní zážitek, ale to není ještě Šumava. Tam teprve začínám valit oči. Nádherné výhledy do krajiny, spousta zatáček a povětšinou kvalitní silnice. To vše umocňuje skvělý zážitek z cestování. Naším cílem je Špičák – Ski areál poblíž Železné Rudy. Ubytováváme se v penzionu s Wi-fi připojením a po chvilkovém rozkoukání se, vyrážíme na první cestu. Je krásné počasí, ale v podvečer se objevuje oblačnost. Po turistické značce se vydáváme k Čertovu jezeru.

Čertovo jezero ledovcového původu se nachází v nadmořské výšce 1030 m, což značí poměrně pohodovou vycházku pro celou rodinu. Osobně doporučuji pro fotografování jezero navštívit ráno. V podvečer už jsme měli slunce na špatné straně a focení v protisvětle není nic moc. Ještě když se k tomu přidá oblačnost, kdy na nebi vzniká vysoký bílý jas, tak je po focení úplně.

Na jezeře se zdržuje několik kachen a nepohrdnou kouskem chleba nebo rohlíku, takže krmení vám také může zpestřit návštěvu jezera.

DEN DRUHÝ…

Ráno po snídani opět vyrážíme k Čertovu jezeru a odtud pokračujeme k jezeru Černému. Cesta vybraná mou láskou je vyloženě relaxační horskou procházkou. Horší to mají ti, kteří tuto trasu zvolili opačně. Syčíce a sípajíce tlačí se do kopce.
Nutno podotknout, že k Černému jezeru se znavený důchodce může pohodlně dostat i autobusem na zemní plyn, který tam pravidelně zajíždí. Černé jezero je opravdovou pastvou pro oči. I když je jen o několik metrů položeno níže, než jezero Čertovo, od Čertova jezera se musí jít do kopce a pak zase z kopce a pak nakonec skončíte na takřka stejné výškové úrovni (1008 m nad mořem).
Okolí je krásné a pokud je dobré světlo, dá se zde pořídit několik pěkných fotografií. Nám se ale sluníčko schovává. Ovšem tu a tam vykoukne. Co mne asi zaujalo nejvíce je tmavá kachna, která se pohybuje mezi běžnými kachnami divokými. Přišlo mi divné, že zde nevidíme ani samce, ani rodiče těchto mladých kachen. Tmavá kachna je dle mého soudu mladý polák kaholka, který zde nemá žádného příbuzného. Ale je fakt, že nelze dohlédnout do všech zákoutí jezera.
Nezbývá nic jiného, než nasadit teleobjektiv a pokusit se kachničku zachytit. V tom okamžiku mne zmerčil nějaký fotograf a ihned montuje objektiv ještě větší. Nevím, co v lidech vždycky spustím, ale stává se mi to celkem často, že se mi snaží nějak přizpůsobit. Přitom já nejsem žádný expert a objektiv používám pro danou příležitost, nikoli podle toho, co mají lidé kolem mne. Oba jsme fotili úplně jiné téma. Je to k pousmání.

Vydáváme se kolem jezera po pravé straně, kde je spousta krásných zákoutí a pěkný výhled na jezero s nízkým břehem. Protože se mi líbí perspektiva širokoúhlého objektivu Sigma 10-20 f/4-5,6 EX DC HSM, tak použiji právě tento. Všechno je porostlé krásným zeleným mechem a spletitost kořenového systému stromů obklopující břehy na mě působí pohádkovým dojmem. Počasí ale není ideální, tedy hlavně světlo, a po svačince se znovu vracíme zpět.

Cestou pozorujeme dvojici černých veverek, jak se hbitě pohybují po kmeni vysokého stromu, až jedna druhou vypudí na sousední strom. Trochu začíná pršet, a tak fototechniku definitivně schovávám.

Jelikož třetí den celý poměrně intenzivně propršel, tak jsme ho pojali jako odpočinkový. Čtvrtý den jsme celý věnovali návštěvě Bavorského lesa (Nationalpark Bayerischer Wald) v sousedním Německu, kterému věnuji celý samostatný článek. Pokračujeme tedy dnem pátým…

DEN PÁTÝ…

Pátého dne se vydáváme na nenáročnou procházku naučné stezky Brčálník, která vede kolem brčálnických mokřadů. Procházíme obrovskou posečenou loukou, kde bych tak rád viděl jelena, ale smůla. Tady sotva. Kromě několika zástupců ptačí říše se nesetkáváme s ničím, co by mělo čtyři nohy. Tedy když pominu stůl u chaty, kterou po přebrodění potůčku míjíme. Jdeme kousek dál k maliníkům a zde se zastavujeme na svačinku na lavičce s výhledem do krajiny. Oblačnost s chladivým vzduchem se střídá s teplem vykukujícího slunce zpoza mraků. Je čas sundat spodní díl nohavic.

Po příchodu k železničnímu náspu, kudy tunelem protéká potůček, konstatujeme, že dál již pokračovat nebudeme, neboť naším skutečným cílem je vrchol Pancíř a naučná stezka má jen vyplnit dopoledne. Navíc cesta k Pancíři už je od tohoto momentu stále do kopce. Nutno podotknout, že na trasách po Šumavě s restauracemi raději nepočítejte a mějte připraveny zásoby vlastní. Mnoho restaurací je totiž mimo provoz a mohli byste tak zůstat odkázáni na plody lesa.
Vracíme se tedy a znovu míjíme zbloudilého Holanďana, kterému se nedaří se svým „Pažoutem“ najít cestu na vysněnou „chajdalůpku“ a stěží se telefonicky domlouvá s majitelem chaty, kudy jet. Navigace neví a mapa je česky. No to je panečku nadělení…

Jdeme nenáročnou lesní cestou na Pancíř. Velmi tiše abychom neplašili zvěř. Bohužel ale potkáváme jen turisty, kteří jsou hluční jako pražák v lese. No taky co čekat od měšťanů.
Pohledem hledám dutiny ve stromech a pokukuju, jestli se někde nemihne kopýtko. K mé škodě ale nic.
Potkáváme celkem dost turistů a jedna paní mne žádá, abych vyfotil ji s dcerou a vnučkou. Nějak si nevím rady s kompaktním fotoaparátem Samsung a s fotkou nejsem příliš spokojen, ale paní tvrdí, že jim to tak stačí.

Dorážíme na vrchol. Chata, parkoviště, silnice. Dolů vede sedačková lanovka pro jednu osobu. Vzhledem k tomu, že z ní toho moc vidět není, jen vysekaný pruh lesem a vrcholky stromů, tak o této službě ani neuvažujeme. Zpáteční cesta lesem zpět do penzionu stále z kopce je pohodová a zanedlouho jsme nazpět. Protože jsem tento den moc nefotil, tak těch pár fotek přesypu do počítače a je klid.

DEN ŠESTÝ…

Ráno nás probouzí opět straky se svým charakteristickým hlasem. Je fajn je pozorovat, ale na fotografování jsou daleko a střecha protější chaloupky není dobrým prostředím pro fotografii. Během snídaně plánujeme výlet k řece Vydře. Stezka kolem řeky je totiž jedna z nejhezčích na Šumavě, a pochopitelně je také díky tomu hodně známá a navštěvovaná.
Autem přijíždíme na malé parkoviště poblíž infocentra na Rokytě, kde vedle parkoviště spatříte několik vystavených kusů různých hornin z národního parku Šumava. Parkoviště je zdarma. Kdybychom jeli až ke kempům u řeky, už by tomu tak nebylo. Jdeme po silnici kolem potoka, respektive Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu, který má barvu do červena. Voda je však křišťálově čistá.

Po několika málo minutách scházíme stezkou dolů k řece Vydře a překračujeme ji po mostě. Projdeme kempem a vydáváme se vlevo po silnici ke směrníku. Odtud začíná stezka kolem Vydry. Nutno však poznamenat, že je pouze pro pěší, takže kola s sebou netahejte.

Kdyby chtěl někdo spočítat balvany v řece Vydře, tak mu přeji hodně štěstí, protože je jich tam mnoho a mnoho. Řeka má spád a rychlost. Síla vody je obrovská a tak si dávejte na kamenech pozor, ať do vody při fotografování nesklouznete.

Cestou míjíme mnoho dalších turistů oběma směry. Cesta je hodně frekventovaná. Tu a tam narážíme na fotografy a někteří z nich mají dokonce i stativ. Snaží se zachytit více než jen turistický snímek. Ať už dlouhým, či širokým sklem, všichni se snaží řeku zachytit jinak. Já stativ nemám a tak jsou mé možnosti se zachycením vody v pohybu dosti omezené. V plánu je však na přelomu roku a konečně karbon 😉 Především kvůli nízké váze na cesty.

Zastavujeme se u mostíku – lávky, která spojuje oba břehy a zde se musím podělit o místo s dalšími třemi fotografy. Jen tak koukáme na plynoucí vodu a užíváme si sluníčka. Pak pokračujeme chladným lesem dále podél řeky.

Nejenom řeka je zajímavá na této trase. Pokud jdete po směru proudu, tak na pravé straně od cesty můžete vidět i další zajímavosti. Jako například kamenné moře, které je z větší části zakryto stromy. Uvidíte zde malý potůček, jehož klokotavý zvuk si můžete poslechnout přes mosaznou troubu podobnou té, která na začátku minulého století zdobila gramofony. Po cestě také narážíme na restauraci – Turnerovu chatu, kde se nejenom děti mohou pokochat pohledem na Vydrýska. Pro ostatní je zde možnost načerpat sil dle jídelníčku, nebo si zajít na toaletu.
Restaurace je poměrně hodně v obležení, takže je možné, že si na stůl chvíli počkáte. My ale disponujeme vlastními zásobami, takže pokračujeme dále v cestě. Místy nám společnost dělají vážky.
Cesta se pomalu odklání od řeky. Vše je krásně zelené a porostlé mechem a vzduch je svěží a chladný, což v letních dnech není na škodu. Vycházíme na chvíli z lesa, kde pozorujeme motýly na bodlácích.

Celkem zde pozoruji čtyři druhy. Babočka paví oko, babočka bílé C, žluťásek řešetlákový a nakonec letní generace babočky síťkované.

Po krátké zastávce u motýlů, kde přehazuji na teleobjektiv, pokračujeme dále. U břehu řeky, kam se cesta znovu vrátila, zmerčím lavičku, kde poobědváme a následuje focení u vody.

Po nějaké době míjíme Čeňkovu pilu a přečerpávací elektrárnu Vydra, která je poháněna vodou z Černého jezera, ale zpět už vodu v dnešní době nevrací, neboť říční voda není jaksi v ledovcovém jezeře žádána. Dále již jdeme do kopce a po silnici. Nutno však říci, že je to moc pěkná silnice v krásném prostředí.

Ve strouze u silnice spatřuji jakousi pěknou rostlinku. Žluťas, jak já říkávám žlutě kvetoucím rostlinám, mne zlákal. Pokládám si krytku objektivu na stehno a zapomínám na ni. Ta končí ve strouze s křišťálovou vodou. Nakonec se pro ni asi padesát metrů vracím. Hned jak mi dochází, že mi chybí. Nalézám ji ale okamžitě a to, že krytka musí pár minut vysychat na slunci, mi nijak nevadí. Hlavně že mám několik fotografií kejklířky skvrnité.

Zastavujeme na náměstičku v malé obci Srní. Odtud lze vyrazit na mnohá místa, ovšem to už je povětšinou vhodné pouze pro cyklisty. My pokračujeme k infocentru, kde jsme nechali auto. Po několika kilometrech scházíme ze silnice zpět do lesa. Je jedním slovem kouzelný. Z lesa opět vyjdeme na cestu, kde spatřuji přímo uprostřed pěknou housenku lišaje, ke které ihned ulehám a pořizuji jediný snímek. Je podobná housence lišaje vrbkového, ale liší se v zabarvení těla. Takže jsem ji zatím neurčil.

Navazujeme na stezku spisovatele Karla Klostermanna, která vede překrásným lesem. Přicházíme až ke stromy zarůstají vyhlídce, kde na nás čeká lavička. Na druhé straně lesa se rozprostírá velká louka. Na fotografování ale není v lese příliš světlo a na louku zase pořádný výhled, takže dnes už nefotím. Les je tichý, jen lze zaslechnout některé pěvce. Nikde ani noha.
Přes malou loučku na okraji lesa přicházíme opět k silnici a za chvíli už jsme na parkovišti. Po prohlídce hornin se vracíme zpět do penzionu.

DEN SEDMÝ…

Je ráno, čas odjezdu. Po vyklizení pokoje vyrážíme k domovu. V navigaci hledám nějakou kulturní památku v poi bodech hrady, zámky a zříceniny ze stránek poi.cz. Vidím zámek Dolejší Krušec. Dorážíme do malé vesničky, spíše osady, kde je silnice uzounká na jedno auto. Ve vesnici zjišťuji, že se jedná o jakousi ruinu zřejmě z devatenáctého století, která sloužila jako JZD a není zde nic k vidění. Otáčíme a jedeme k hradu Kašperk. Po nějaké době hledání správné cesty přijiždíme k záchytnému parkovišti nedaleko hradu. (Nedaleko rozuměj něco kolem dvou kilometrů 🙂

Takřka celá cesta je lesem. Jde zase o pohodlnou vycházku, kterou lze zvládnout v sandálech. Na nádvoří hradu si můžete dopřát občerstvení nebo i střelbu z luku. Samotný hrad má dva okruhy. Každý trvá přibližně třičtvrtěhodinku a platí se zvlášť.
Vyrážíme tedy na okruh, tedy spíš na jednu z věží, ze které je lepší výhled. Protože už jsem nějaký ten hrad prolezl, tak vím, že místnosti hradů jsou poměrně malé a proto jako vždy volím široké sklo a nasazuji blesk. Ve věži, kterou procházíme toho k vidění až tolik není, zato máme malinko lepší výhled. Sousední věž se zase pyšní bohatší expozicí.

Patro po patru se dostáváme po dřevěných schodech až nahoru. Nebýt však již nepříznivého světla pro fotografii, je ten výhled opravdu parádní.

Po prohlídce se vydáváme ještě na zříceninu hrádku, který byl postaven jako pomocná síla při obléhání. Cesta k hrádku, který je o něco výš na kopci než hrad, je poměrně krkolomná a tu bez pevné obuvi nedoporučuji. Výhled je odtud ale krásný, pokud je jasno a není ostré slunce.

Pokračujeme dál k domovu a celá cesta až na několik kilometrů nižší rychlostí probíhá poměrně v klidu a bez větších problémů. Zastávka na svačinku poblíž Pelhřimova nám přichází vhod. Do Brna přijíždíme kolem dvacáté hodiny a na parkovišti už nás vyhlíží můj oblíbený zajíc. Zdravíme ho a necháváme ho podřimovat a jdeme domů.

Musím říct, že se mi na Šumavě moc líbilo a že se tam moc rád zase vrátím. Možná trochu škoda, že jsme se letos nevěnovali geocachingu, ale i tak moc fajn. Rád cestuji autem, takže se po cestě příště zastavíme na Hrádku, v Hluboké a jinde. A Šumava samotná je tak velká, že jsme z ní viděli jen kousek a já chci vidět víc…

Blahopřeji tomu, kdo to dočetl až sem, neboť to byl svého času nejdelší článeček, co jsem do té doby napsal. Děkuji za zastavení.